Skupina Six Degrees Of Separation se může pochlubit dalším skvělým albem a to je sakra důvod vzít si tyto pány na kus řeči. Na otázky odpovídali Doktor a Pickard.
Na scéně už působíte více jak deset let. Jak vzpomínáte na svá demová léta?
Dr: Nemůžu ubránit určité nostalgii. Byly to doby plné nadšení a velkých plánů, které – nutno uznat – po letech plných střetů s realitou lehce zaoblily hrany, trošku si „čuchly“ k realitě všedních dnů, ale stejně nezmizely.
Vzpomínám si, že už se svými demáči jste zaujali tehdejší kritiky. Výsledkem bylo podepsání s Elysionem…
Dr: No jo, tehdy se nám ozval Vojta Smidek, že se mu demáče líbí a že by uvažoval o vydání desky. Slovo dalo slovo a smlouva na debut plus další desku byla na světě. To byl pro nás zlom a také velký popud do další práce, protože o vlastní plnohodnotné desce jsme si v té době nechávali jen zdát. Nápadů na skladby bylo požehnaně, a tak jsme ani nepovažovali za nutné nijak významně resuscitovat obsah předchozích dvou demosnímků, a tak až na tři výjimky obsahuje debut zcela nové kompozice.
Album Moon 2002 Nocturnal Breed vám otevřelo cestu k širšímu publiku. Jak hodnotíš po pěti letech váš debut?
Dr: Mám tu desku rád. Má samozřejmě svoje mouchy, ale ty s odstupem času najdeš všude. Hlavně to byl pro nás ale právě ten první velký splněný sen a dostalo se nám na ni hodně pozitivních ohlasů nejen od nás ale i ze zahraničí. Myslím, že touto nahrávkou jsme se poprvé nějak výrazněji zapsali do povědomí. I když (zejména) díky klávesům je celkový sound té desky od toho našeho dnešního poměrně odlišný, přesto už tam lze vystopovat mnoho společných bodů s naší současnou podobou.
S deskou MOON 2002: Nocturnal Breed ale taky došlo k významnému posunu našeho zvuku směrem k větší agresivitě a mého hrdelního projevu tamtéž. Nutno ale také podotknout, že tento posun část našich tehdejších fanoušků bohužel poněkud nepobrala.
Z tohoto období mi nejvíce uvízla v paměti skladba Whisperer. Nepřemýšleli jste někdy, že některé starší songy oprášíte a přetočíte je znovu, případně je hodili na DVD?
Dr: Skladba Whisperer byla mojí reakcí na přečtení sbírky povídek od Briana Lumleye, v níž se nachází jedna pojmenovaná právě Našeptávač. Mám rád celou autorovu tvorbu včetně celé jeho „nekroskopické“ ságy (přestože v posledních dílech už poněkud vaří z vody) a zrovna Našeptávač mi tehdy přišel jako dobrý nápad na tehdy rozpracovanou skladbu. A k druhé části Tvé otázky – ne, o DVD neuvažujeme. Zatím.
Právě ve skladbě Whisperer je velice emotivní pasáž, kde nade všemi jasně září slovo Blasphemy. S tímto slovem se potom setkáváme na Triotovi, dokonce je i textově připomenuto ve vašem skeči ke skladbě Evening Star. Má pro vás blasfémie nějaký zvláštní význam?
Dr: Netřeba v tom hledat něco konspirativního . Ve Whispererovi je použito proto, neboť skladba samotná pojednává o bytosti slizké, hadovité a hnusné, jíž není nic škaredého cizí a je schopná všeho. Slovo „blasphemy“ tam tedy slouží k dokreslení charakteru „hlavního hrdiny“. V Evening Star je tomu trochu jinak. Tam jsem se pohrabal v niterních bolístkách a zmiňované slovo nese trošku jiný obsah – je tam v přeneseném významu pro ne příliš hezké věci, které se odehrávají v rovině mezilidských vztahů.
Líbí se mi vaše promítnutí touhy a temnoty na hudební plátno. Skladbou za všechny nechť je skladba právě Evening Star. Kde berete inspiraci na podobné opusy?
Dr: Jak zmíněno výše – hodně v knihách, ve filmech, kdekoliv kde člověka něco zaujme. A to něco může být kolikrát jen jediná věta, slovo nebo němá scéna. A také tam někde hluboko uvnitř sama sebe. Problém je v tom, že si člověk nemůže přikázat, že teď chce dostat nápad; na ten se musí počkat, musí si jej vysedět, tak jak rybář čeká na rybu. Jen je to horší v tom, že nemá ani žížalu na návnadu, ale ani ten háček.
Na svém druhém albu jste vysekli hned několik hitovek. Myslím, že skladby jako Masterpiece Of Pain, Light hates me, Shade Of Triotus či Separated se nesmrtelně vplavily pod kůži nejednoho fanouška. Není to tak trochu moc na jedno album?
Dr: Já si myslím, že je to tak akorát . Takhle z nás tehdy ty skladby prostě padaly, v takovémto rozpoložení jsme se nacházeli. Podívej se na to takhle – kdyby tam některá z nich nebyla, nechyběla by Ti tam náhodou?
To by tedy hodně chyběla, ale kdyby jste tam jednu z nich nedali jak já zase poznám, že tam má bejt když nemám možnost srovnání? Ovšem ani na novém počinu Chain-Driven Sunset se nezapomenete blejsknout hned několika silnými songy. Který je podle tebe nejpovedenější?
Pickard: Occam´s Razor. Nevím jak jsme to udělali, ale cítím z té písničky takový medový smutek.
Dr: Já mám asi nejraději „For our schorched muse“ a „Freezing misery“. A hned jsem se hned musel zastydět, jakmile jsem tahle slova vypustil z klávesnice, protože silný vztah mám samozřejmě ke každé skladbě na desce. Vždyť jsme s každou z nich strávili hromadu času při její přípravě. Ke každé skladbě je ten vztah – pravda – trochu jiný, ale to neznamená, že míň intenzivní.
Tak když jste mi nenahráli, tak se zeptám sám. Co vztah ke skladbě Ikaros? Honosné vokály, vtíravé melodie, silný refrén, neskutečně dravý bicí… Tahle skladba má neobyčejný tah na branku…
Dr: Ale jo, Ikaros taky . Pickard ho má dokonce ještě radši než já a to nemůžu říct, že bych ho rád neměl.
Řekl bych, že nové album je trochu více propracovanější než předchozí. Také je náladovější. Trochu se vytratila přímočarost. Byl to záměr nebo prostě jen vývoj?
Pickard: Asi spíš vývoj. Ale jestli ti připadá víc náladovější, tak to je třeba něco, co jsem já chtěl. Však je tam taky hodně náladový buben.
Dr: Chybějící či menší přímočarost mi taky už několik lidí neopomenulo vytknout, ale my ty skladby děláme v první řadě tak, abychom z nich měli radost hlavně my sami. Aby nás bavilo je hrát. A to i po letech. A když se to pak sejde tak, že ty naše písničky dokáží udělat radost i někomu jinému, pak je ta naše radost o to větší. Přímočarost je taky cestou, ale jen jednou z mnoha.
Album zdobí dvě volnější skladby For Our Scorched Muse a Abscission. Tyto se vyznačují velice těžkopádnými myšlenkami. Že by podzimní deprese?
Pickard: Ano, my přemýšlíme hodně těžkopádně. Kolikrát nám trvá hodinu, než se dostaneme přes vzájemné pozdravy. 🙂
Dr: Nejen podzimní . Se to v člověku jednou za čas nějak nahromadí, natlakuje, následkem čehož je vychrlení podobných záležitostí
Asi tuším co je za postavu Lucius, kterou opěvujete ve stejnojmenné skladbě, ale chci to slyšet od vás. Jaký k ní máte vztah?
Pickard: Je docela vtipné, že tenkrát jsme s Dr. pracovali na dvou zcela rozdílných textech, ale oba jsme pojmenovali nevědomky Lucius.. Nakonec se použil ten Dr.ův právě tak jak teď. Jak ho chápu já, a jak je asi podán, Světlonoš mohl být jedním z prvních rebelů bouřících se proti systému, který nemohl změnit, ale ve své pýše neodhadl své možnosti, a ani nebyl schopen přijmout porážku. A jako každý čin rebelie i ta jeho nutně musela vyvolat reakci. Podle mě nevyřčená pointa je, že každá rebelie, stavící na předchozí, nemůže dopadnout dobře. Spíše je potřeba si uvědomit, proč vyvstala touha po změně, a ten důvod řešit. Třeba světelným mečem. 😎
No konečně jsem z tebe vyrazil nějaký to moudro . Z tohoto pohledu je tedy Lucius pozitivní nebo negativní postava?
Pickard: Z toho pohledu je Lucius postava, která má svá pozitiva, a i negativa, jako všechny archetypy, protože jsou konstrukcí (nebo možná podvědomou projekcí lidského vědomí, a kanec kanců neexistuje ani společensky vnímaný „jednopolaritní“ člověk.. Aspoň myslím.
Vem si třeba Batmana. V zásadě je to spravedlnost sama, ale jenom díky tomu, že v anonymitě pořád obchází společenský a morální kodex, a pak z toho má ještě výčitky svědomí. Hm. To není špatný námět..
Další zvláštností na novince je minutový otvírák Visionary. Proč je tak násilně zakončena? To už jste neměli sílu jí dokončit ?
Pickard: Ona není násilně zakončena. Na Triotu byly všecky pecky dlouhé, tak jsme se po úvaze pokusili o krátkou věc. A páč Dr. všecko dělá pořádně, tak vznikla věc, která opravdu odpovídá definici „krátká“.
Dr: Ta skladba je vlastně takovým intrem, která má posluchače uvést do obrazu a to tak, že stručně a jasně :). Stejně jako Pickard si nemyslím, že je násilně ukončena – je prostě přesně taková jaká měla od začátku být.
Visionary má silně apokalyptický text. Opravdu si myslíte, že to tady takhle krutě jednou skončí?
Pickard: „Viděl jsem hroutit se zdi Ráje.“ Ono už to skončilo.
Dr: Text „Visionary“ se netýká ani tak apokalypsy lidstva, jako spíš apokalypsy lidských citů, respektive citů člověka jednoho. To jen tak na okraj na vysvětlenou. Ale jestli si myslím, že to tady jednou dopadne nedobře je otázka jiná. Ano, v tomto směru jsem pesimista a skeptik. Přírodu mám ze srdce rád, od dětství se o ni intenzivně zajímám a jsem smutný z toho jak sobecky a bezohledně se k ní naše civilizace chová. Nevím nakolik je pravda, že každý den vyhyne jeden živočišný druh jak hlásá onen známý slogan, ale jestli to platí jen z jednoho jediného procenta, tak bůh s náma…
Co přesně vyznačuje název Chain-Driven Sunset?
Dr: Ten název je myšlen jako podnět pro lidskou fantazii. Může to být vize robotických mechanismů ukrytých někde hluboko v nás i všude kolem, stejně jako parafráze na soumrak obyčejných lidských citů – soumrak za jehož nitky-řetězy si taháme vědomě i nevědomě sami. To je můj pohled na věc, ale nechť si pod tím představí kdo co chce.
Na závěr se trošku odpoutáme od muziky. Co dělají členové SDOS když zrovna nezkoušejí, neskládají a neřádí na pódiích?
Pickard: Pracují a snaží se odpočívat, aby měli dost peněz a sil na to zkoušení, skládání a řádění. Bohužel to první většinou neumožňuje to druhé, a zároveň to někdy ani není nic moc, takže v zásadě nula od nuly pojde, a přitom se pořád zkouší, skládá a řádí. Zdá se, že porušujeme zákon zachování energie.
Dr: Ve volných chvílích hodně čtu, relaxuji, protože času, který můžu věnovat sám sobě nebo svým blízkým opravdu mnoho nezbývá, tak se snažím být s nimi, ale nejčastěji asi opravdu sedím u té kytary a zkouším „coby“ a „jakby“. A když se stane, že mám z muziky už mžitky před očima, tak vrtám a řežu do plastu a sem tam se podaří, že výsledek vypadá jako model letadýlka.
V rozhovoru padlo jméno Brian Lumley, mimochodem tento autor u mě také výrazně zabodoval, ale co další autoři – filmy. Myslím, že jsem někdy od vás slyšel jméno dalšího mého oblíbence Charles Baudelaire, ale nejsem si jist…
Dr: Co se týká knížek, tak v poslední době hodně Jiří Kulhánek a víceméně cokoliv od něj, Sergej Lukjaněnko a všechny jeho Hlídky, dlouhodobě Učení Dona Juana od Carlose Castanedy, Záblesky paměti od Timothy Learyho a hodně mě oslovil i dárek od přítele Pickarda – kniha Les Mytág od Roberta Holdstocka. Pak mám taky rád válečnou literaturu, třeba: Mark Bowden – Černý jestřáb sestřelen, Pierre Clostermann – Velký cirkus, Stephen E. Ambrose – Bratrstvo neohrožených, nebo František Fajtl – Sestřelen.
Z filmů mě teď honem napadá: Pulp fiction, Sin City, 300, Prolomit vlny, Pán prstenů a spousta dalších, no a z českých komplet Cimrmani potažmo práme pánů Svěráků, nebo Valérie a týden divů od Jaromila Jireše.
S tím Baudelairem to bude nejspíš mýlka, od toho jsem četl prozatím jen Báseň o hašiši, což je sice pěkné čtení, ale jinak jsem se bohužel k jeho dalšímu dílu doposud nedostal. Když už jsme ale u těch klasiků, tak nemůžu nezmínit vizionáře Williama Blakea. Jeho básně mě oslovily hodně, a to až tak, že jsme jednu z nich neodpustili použít i na naší nové desce (viz skladba The Tiger).
Pickard: Tim Powers („Declare“ je smrt), Neal Stephenson („The Baroque Cycle“ je smrt), Dan Simmons („The Terror“ je taky docela smrt), Jack London („Tulák po hvězdách“ je dlouhodobá smrt všech smrtí), právě vysíláme Petera F. Hamiltona ( „Fallen Dragon“ vypadá na docela řežbu). Připravujeme se na Ian M. Bankse – Matter.
Už jsme toho vymačkali do klávesnice asi dost, takže poslední slova jsou na vás….
Pickard: Ok.
Dr: Dík za prostor pro rozhovor, příjemné povídání a všem fanouškům za podporu. Na viděnou na některé z budoucích štací !
Ifa