Rozhovor s klukama ze Six Degrees Of Separation nepostrádal jistou pikantnost. Svoji hudební cestu mají řádně prošlapanou, za svými názory si stojí a proto to při některých citlivějších otázkách trošku jiskřilo. Ale bylo to osvěžující.

Čau chlapi, nová deska už je chvilku venku, jaké přichází ohlasy?

Pickardino: Můj tata říkal, že je to furt to samé, ale že i tak jsme šikovní kluci.

Vlasa: Můj tata zase říkal, že když něco někomu budeš dostatečně dlouho bušit do hlavy, tak si to třeba jednou dotyčný i zapamatuje a následně to ocení. CZUG budiž tomu zářným příkladem.

Drrr: Doposud obdržené ohlasy se pohybují v rozmezí od vlažného nadšení až po jásot s mávátkama a balónkama, což nás samozřejmě velmi těší. A těší nás to o to víc, neboť materiál pro desku vznikal v dost velkých porodních bolestech, v několika případech vstal opakovaně z mrtvých, až by se jeden podivil, že vůbec vzniknul. Všechny recenze jsou k nahlédnutí na našich stránkách, kde si je zájemci mohou proštudovat dle libosti.

S novou deskou přišlo i nové logo, můžete mi říct, kdo jej vymyslel a proč jste se rozhodli pro změnu?

Pickardino: Změna byla ve vzduchu už nějakou dobu, protože omalovánky se nám trochu okoukaly, ale nějak jsme se nebyli schopni shodnout na nějaké nové podobě. Nakonec Slav zafungoval jako katalyzátor v roztoku našich inertních a vágních idejí a výsledkem se stal koncept, z něhož nakonec vzniklo logo tak, jak je dnes vytlačeno na Hájku.

Vlasa: A taky aby se všechny otázky netýkaly jenom studia Šopa, jestli máme v kapele demokracii, kdo a jak se podílí na skládání a podobně .

No tak nevím, jestli to klapne… The Hike jste vydali pod labelem Metalgate. Jak došlo k vaší spolupráci a co se stalo s Triotus Production?

Drrr: Po dvou počinech vydaných ve vlastní režii (tedy pod hlavičkou Triotus prod.) jsme si opět vzpomněli na starou a zapomenutou pravdu, že ve dvou se to lépe táhne a s radostí jsme přijali nabídku spolupráce od fajn lidiček z MetalGate.

V případě studia ovšem zůstáváte věrni nedaleké Šopě. Znamená to naprostou spokojenost, že vás neláká vyzkoušet něco nového?

Drrr: Nás právěže velmi láká neustále zkoušet něco nového, a právě proto jezdíme do Šopy. Není mnoho míst ve vesmíru, kde by si člověk při každé mohl říct „Všechno je jinak“ a „Byl jsem u toho“.  Šopa rules!

Pickardino: Myslím, že si sami ani pořádně skutečně neuvědomujeme, jak velký dopad na formulaci nejenom zvuku, ale i tvorby Degrees jako takové, Staňa má. Myslím, že tam budeme jezdit i dál, v marné naději že nás možná jednou za něco pochválí. Pak bude naše existence teprve opodstatněna.

Vlasa: Pravdou je, že Šopa je pro nás do značné míry domácím prostředím, i se strejdou Valáškem, takže proč nosit dříví do lesa.

Když se to má takhle, proč to měnit, žejo? Kdo se na „Hájku“ skladatelsky vyjádřil nejvíc a kdo si pohrál s texty?

Pickardino: S texty jsem si nejvíc hrál asi já, pakliže se hrou dají nazvat bezesné noci pod hrozbou blížícího se termínu nahrávání kdy inspirace je stejně produktivní jako odtokový otvor v záchodové míse, a poetické cítění se zaseklo na neználkovské úrovni slunce – motyka.

Drrr: Co se týká muziky, respektive prvotních nápadů, tak ty mám na svědomí já s Wlasou. Záměrně je nazývám prvotními nápady, neboť finální vyznění skladeb je již výsledkem společné práce na zkušebně.

Takže to máte hezky rozděleno, každý přinese svoji hromádku do mlýna, je to tak? Je u vás v tom případě někdo jako kapelmajstr, který řekne tohle jo, tohle ne, nebo máte demokracii a každou záležitost společně probíráte až ke konečné shodě? 

Drrr: Máme demokracii, o všem se spolu radíme, avšak občas mám pocit, že troška despotismu by nemusela být nutně ke škodě.

Pickardino: Máme demokracii, kdy každou záležitost probíráme tak dlouho, až dojde ke shodě s názorem kapelmajstra.

Drrr: Aha, takže přece jen! Tzv. latentní despotismus 🙂

Pickardino: Ach, zase ta cizí slova, jejich používání je vždycky rizoto. Jeden chce působit jako suterén, a nakonec vypadá jak idiom. Jedno latte, prosím..

A to že vám u auta nesvítí pravej heligón, to vám nevadí, že? 🙂 Radši dál… Jste podepsaní pod zimním festivalem February Hard Show. Letos proběhl šestý ročník, jak hodnotíte jeho vývoj?

Drrr: Uff, tady teď tneš dost do živého. Tento ročník byl pro nás asi nejhorším v historii jeho pořádání, a to jak návštěvností, tak jeho konečným ekonomickým výsledkem. Poměrně dost jsme „provařili“ a byl to asi ten poslední impulz k tomu, abychom od jakýchkoliv dalších ročníků definitivně upustili. Jednalo se o hodně bolestivé rozhodnutí, protože jsme před časem byli nuceni se po mnoha letech vzdát také pořádání letního klonu této akce, totiž „Ludkovické Plečky“.  Říkali jsme si, že pokud se budeme věnovat pouze zimní mutaci festivalu, která je v suchu a teple kryta pod střechou sálu, nebudeme vystavováni rozmarům počasí, jež nás dost potrápily během několika posledních letních ročníků. Tentokrát nás ale zradil aspekt zcela jiný, se kterým jsme doposud problém neměli. Totiž návštěvnost. Nemůžu teda říct, že by to bylo úplné překvapení jako blesk z čistého nebe, protože jisté náznaky, že lidem se prostě nikam nechce, jsme začali pociťovat alespoň v dvou uplynulých ročnících. Ve skrytu duše jsme však doufali, že se ten trend otočí.

Návštěvnost byla fakt tragická, přitom kapely stály za to, si myslím, Já dojel letos poprvé, ale celej fest na mě s prominutím působil poměrně amatérsky, hlavně z hlediska zvuku. Něco má na triku sám zvukař, ale hodně udělala i akustika sálu, kde se zvuk tmelil do těžko rozlišitelného hluku. Nepřemýšleli jste o jiném místě, jestli tedy něco poblíž je?

Drrr: Nejsem zvukař, ale alespoň podle toho co vím, je dobré nazvučení podobných (rozuměj akusticky ne zcela ideálních prostor), poměrně ošemetná věc. A je také velký rozdíl ve zvučení prázdného, poloprázdného či plného sálu.  Když přijde velká návštěva, zvučí se dobře. Zvuk se pak hezky rozprostře do lidí, do davu.  Když přijde lidí málo, zbývá zvukaři jen pár možností, co v nastalé situaci dělat. Buď může aparát rozžhavit do běla a akusticky blbou místnost přeřvat hlasitostí, ale v takovém prostoru a podmínkách by nikdo soudný nevydržel celý večer ani náhodou. Nebo musí nechat aparát hrát relativně hodně potichu (aby minimalizoval odrážení zvuku o stěny prostoru), ale to by zase jaksi neodpovídalo obrazu a atmosféře správného metalového koncertu, že. Takže pak už nezbývá, než pokusit se nalézt jakýs takýs kompromis, který ale nikdy nebude ideální. Alfou omegou úspěchu je tudíž pořádný dav lidí před pódiem. Dav, se kterým jsme, přiznám se, i na základě zkušeností z minulosti počítali. A který se opomněl dostavit. Za zvukaře samotné můžeme dát ruku do ohně. Jsou to léty prověření a vyhledávaní profíci.

Vlasa: Všechno je vždy řízeno cenou a nabídkou, kterou je pořadatel schopen rozumně ustát v případě, že se do něčeho podobného pustí. Co se týká výběru místa. Prostor typu Sokolka funguje bezvadně v případě, že je naplněn (viz záznam z našeho DVD). Před 100 lety, když ji stavěli, lidé za zábavou chodili a problém poloprázdného sálu tudíž nebyl. Další faktor je datum. V době kdy akci plánuješ a dáváš dohromady lineup (cca ½ roku), vůbec nepočítáš s tím, že bude v tu dobu nějaký hokej, a že lidi se prostě neodtrhnou od PC a televize. Co se zvuku týká. Podtrhuju, co napsal výše Drrr. Za výběr, vybavení a i letitou a prověřenou spolupráci se zvukařem dám ruku do ohně. Řešením je jistě pořádání menších akcí, v jiných prostorách, ale za i předpokladu značného kompromisu při výběru kapel.

Ten výběr se mi líbil, posluchač si z něho mohl udělat slušný obrázek o naší scéně. Líto mě bylo hlavně prvních dvou, Doomas a Deathstar, které většina lidí zazdila právě kvůli hokeji. To nebylo úplně galantní, ale asi pochopitelné.

Pickardino: Psali jsme do České televize, jestli by ten přímý přenos nešel posunout, ale, čéče, ani nám neodpověděli.

Drrr: To je nevýhoda všech akcí, kde hraje vícero skupin: bohužel se vždycky někdo musí zhostit nepopulární úlohy první kapely večera, žejo.

Vlasa: Ano, jsme amatéři, kteří mají za sebou 18 let pořádání akcí jako Plečka, nebo FHS. Pamětníci jistě potvrdí, že jsme se vždy snažili nabídnout to nejlepší, co tato země a její okolí měla. Jak už to bývá, ne každá akce dopadla super a ne každá byla tragédie. Pro nás dozrál čas, abychom přenechali štafetový kolík mladším.

Proč jste se do pořádání festu kdysi vůbec pustili? Bylo to z důvodu zviditelnění regionu nebo jste chtěli místním fanouškům dopřát domácí festival? Musím upozornit, že všem takovým pokusům fandím, mnohdy za nimi stojí celá řada obětí…

Drrr: V prvopočátku jsme akce pořádali hlavně proto, abychom si měli vůbec kde zahrát. To se postupně změnilo a naše festivaly jsme začali brát a koncipovat jako pravidelná setkávání s kamarády jak na pódiu, tak v hledišti či u výčepu. Nevím, zda to bylo dobou, nebo jsme jen prostě mívali z prdele kliku, že nám po finálním součtu pod čarou vždy zůstala nějaká ta kačka na trsátka, struny nebo pronájem zkušebny. Ale vše se mění.

Pickardino: Tak určitě, v první řadě šlo o zviditelnění regionu. Všeobecně se o Jižní Moravě ví, že tam roste víno, klobásy a slivovice, tak nám přišlo smutné, že tak nádherné lázeňské město jako Luhačovice má naprosto nedoceněnou sokolovnu, o které neví nikdo s výjimkou členů místního kroužku stolního tenisu. No a vidíš, selhali jsme. Teď už tam bude zase jenom pingpong.

Myslím že celých těch šest let nebylo propadákem, takže o selhání nemůže být řeč. Časy se mění, lidé taky, leniví. Takže podobné kratochvíle často dotujete. Počítám, že všichni v kapele máte civilní zaměstnání. Má ho někdo z vás spojené s hudbou nebo děláte v úplně jiných oborech?

Drrr:: Ano, dá se říct, že každý z nás má své zaměstnání nějak spojené s hudbou. Kupříkladu já pracuji v automobilovém průmyslu a výsledkem své práce jezdíme na naše koncerty a zpět. Kytarista Canni pracuje v autodílech, což je vlastně prašť jak uhoď. A bubeník Pickardino šudlí nějaké elektronické součástky do čehokoliv, třeba potenciometrů ovládacích čudlíků na kytarách. Jen zatím pořád ještě nevím, jak do toho zakomponovat Wlasserovy obráběcí stroje.

Pickardino: ..a na čem si myslíš, že se obrábí to, do čeho já nasypu tu elektroniku, Canni to přeprodá, a ty to vyvýsledkuješ?

Hudba vás baví, hrajete metal, na jakých nahrávkách jste vyrůstali a co vás k metalu přivedlo? Byl vždy rock a metal na prvním místě?

Pickardino: Vyrůstal jsem na obskurní kombinaci Beatles a Ivana Mládka. Oba interpreti produkovali zvukově dynamické, minimálně komprimované nahrávky, takže je to v pořádku. K tvrdé hudbě mě (a jak jsem pozděj zjistil, nebyl jsem jediný) přivedlo úvodních pár tónu …and Justice for All. Ty smutné vinulé zvláštní harmonie mi pomohly pochopit, že ten metal není jenom o nelidském řevu a dunění, tak jak jsem to slýchával u staršího bratrance, ale že vlastně uvnitř každého metalisty je malé ztracené dítě, které v zásadě touží po úsměvu a pohlazení, ale stydí se to dát najevo. Výjimka je Norsko, tam by potřebovali nařezat na holou.

Drrr: Když seškrtám vše, na čem jsem si kdy v minulosti ulítával, ale co časem tak nějak vyšumělo či ztratilo glanc, tak mi jako dvě stálice zůstávají tato jména: Anathema a Devin Townsend. V jejich muzice je vše, co od muziky chci, vše co mám rád a rád se k nim opakovaně vracím. Za ta léta mám těmhle dvěma jménům už i hodně nostalgický vztah, ušli jsme spolu kus cesty, a co víc – stále mě dokážou velmi mile překvapovat. To mě na nich medí nejvíc.

Náš zin se snaží o větší pochopení problematiky zvuku nahrávek. Ne každému to je po chuti, ne každý tomu rozumí, ale to nic nemění na tom, že zprzněný zvuk často degraduje jinak vymakanou nahrávku. Jak se na to díváte vy? Narážím na vaši novinku, která je z hlediska dynamiky celkem slabá.

Drrr: To jsou v zásadě dvě různé, avšak úzce spolu související věci, žejo. Jednak dynamika hudby jako taková, a pak problém přeřvanosti/natlačenosti soudobých nahrávek. Ta pod vlajkami tzv. „loudness war“ proklínaná (či naopak obhajovaná) děvka.

Tak zaprvé – já tuhle válku o decibely nijak zvlášť neprožívám. V zásadě můžu říct, že se mi ten moderní natlačený sound metalových alb líbí (pokud to není dohnáno do extrému, že jo). Ale nejsem zastáncem ani té ani oné strany.

Druhá věc je dynamika nahrávky a metalové muziky obecně. Tady upřímně moc netuším, co se tu řeší a ani proč se to řeší, když 99% metalových kapel hraje od prvního po poslední tón své skladby jako o život (tj. defakto na dynamickém maximu) a na nějakou dynamiku se z vysoka ****. Což není nutně špatně, když se to tak chce.

Ano, chápu, že třeba u nahrávek symfonických orchestrů, kde v jednu chvíli šmidlikají jen čtvery housle, načež se to toho vzápětí opře silou uragánu celý ánsámbl, je dynamika nahrávky pro zvýraznění takového kontrastu zásadní a nutná. Otázkou zůstává, zda je pro ni však místo na nahrávkách ryze metalových? A pokud ano, jak moc je podstatná? Osobně mám dojem, že v obou případech platí odpověď: není. Ale třeba se pletu. Ať tak či onak, jak už jsem zmínil na začátku – na barikády se kvůli tomu stavět nebudu. Pro mě za mě, ať se zvuk zaznamenává klidně zase na zvukové válečky.

Pickardino: …a já si zase myslím, že by se někdo měl začít zabývat optimalizací zvukovodů všech posluchačů. Podle mě je největší hrozba v tom, že každý člověk slyší jinak! Pak je totiž možné, že nahrávka, která má pro hifistu upokojivou charakteristiku dynamiky rybí kosti a ne válečku, určité části populace proletí ušima bez toho, že by si vůbec byli schopni uvědomit si, že teď slyšeli nahrávku, která hraje jak má. A to by se trpět nemělo.

Vlasa: Docela mě baví sledovat některé diskuze na dané téma. Když už má být řeč o Hi-Fi, je třeba zohlednit technologii záznamu. Analog / Digital, stejně jako poslechové prostory a vybavení. Otázku dynamiky v metalu, raději ani nevytahovat. 🙂 Všem bych doporučil navštívit firmu NVE amplifiers, která se zabývá výrobou high-end Hi-Fi zařízení pro ty nejnáročnější audiofily. Ne jednomu postiženému už tam vyčistili uši a spadla brada :). A trocha ironie: Jsem rád, že žiju v zemi plné odborníků diskutérů, kteří umí a rozumí naprosto všemu. Jen v té praxi trochu pokulháváme 🙂

Těch proměnných je hodně a poslech je subjektivní, to je jasné. Šlo mě spíš o kompresní kejkle ve studiu, že se mnohdy kvalitní nahrávka pokazí následným masterem.

Pickardino: …u těchto debat si vždycky představuju, jak to čtou producenti, zvukaři a technici, tj. lidé, kteří o tom něco skutečně ví, a smějí se, až brečí. Obzvlášť v metalu mi takovéto rozhořčování přijde ale úplně mimo mísu – vždyť metal byl právě vždycky žánr, který se zaměřoval na distorzi toho, co je jinak chápáno jako čistý a přirozený zvuk, ať už důvody byly jakékoliv. Proč se potom rozhořčovat nad tím, že se v tomto přístupu pokračuje nejenom na úrovni jednotlivých stop, ale celkového mixu? Druhá strana mince je pak tah trhu, respektive formát, který se prodává, potažmo zařízení, které použije většina platících posluchačů. V době, kdy drtivá většina lidí poslouchá muziku na jáfónu a na, většinou, přebasovaných sluchátkách, které jsou zrovna trendy, se každý producent dohlížející na mastering nad podobnou debatou maximálně ušklíbne. Dle mého neskromného názoru je tato debata živena pár smutnými hifisty, kteří si už stejně objednali ponoplayer a cítí drobnou satisfakci, a hromadou salónních haterů, kteří si časem najdou jiné téma na poplivávání.

 

Jak bojujete s moderními technologiemi? Jste příznivci všech těch digitálních formátů, elektronických komunikací a knížek bez papíru? Nebo radši sáhnete ke klasické gramodesce nebo CD a přečtete si papírové noviny?

Pickardino: Jsem extrémně konzervativní a novým technologiím nerozumím. Z hlediska konzumentského řetězce jsem ten typ, který si koupí nějakou „novinku“ až v době, kdy už je fakticky technologicky zastaralá, ale má časem prověřenou užitnou hodnotu. Takže třeba u knih mám čtečku, protože relativně hodně cestuju a už mě nebaví tahat ty kilogramy navíc, ale i tak si knihy kupuju i v papíru, protože na té vůni tiskařské černě něco je. Nebudu však kvůli tomu vyvolávat flamewar ohledně faktu, že knihy v digitálním formátu jsou bezpohlavní datový soubor a nemají fyzickou identitu jako stará dobrá pevná vazba.

Vlasa: Nemám nic proti Digitálu. Kdo využije moderní technologie, tak že mu usnadní život, pak není co řešit. Viz válka posledních let mezi kytaristy, jestli lampa, nebo simulator. Pravdou je, že kdyby se dodnes točilo na pás, tak většina naší UG by slušně nenahrála ani cover na Hoří J

Už nějaký rok se snažím proniknout hlouběji do problematiky výroby lampových zařízení všeho druhu. Takže asi tušíš, na kterou stranu se přikláním. Prostě si ten bigbeat nedovedu bez těch žhavých flašek představit. Nebaví mě studovat manuály a pak dlouze nastavovat v menu. Prostě příjdu, zapnu a hraju je to jednoduché a pochopí to i prvok po obrně. Navíc. Mám pocit, že všichni digitálisté ve finále používají jeden plugin, protože mi příjde že to zní všechno stejně, čest výjimkám. Jak to tak sleduju, tak na stará kolena budu „vyntážista“

Drr:   Nejlepší odpověď na můj vztah k novinkám by ti asi nejlépe dal pohled na můj mobilní telefon, který byl už před deseti lety za zenitem :).

Na závěr bych se zeptal, jestli plánujete klasické turné k nové desce nebo hodláte objíždět fesťáky? 

Vlasa: Plánujeme, klasicky objíždět fesťáky

Drr: Termíny koncertů průběžně aktualizujeme na našich stránkách, takže doporučujeme sledovat a třeba se uvidíme na některé z příštích štací! 🙂 

Díky moc za váš čas, vtip a dobrou muziku!

http://www.echoes-zine.cz/rozhovory/six-degrees-of-separation-v-norsku-by-potrebovali-narezat-na-holou

Rozhovory