Fobia zine (Johan, 21.7.2016, hodnocení: 8/10)
Hudební rukopis SIX DEGREES OF SEPARATION (SDOS) je od přelomovaného alba „Triotus…“ víceméně daný. Nesnadno zařaditelný metal, s jehož definicí mají problém úplně všichni (úsměv), lze označit jako heavy/thrash/prog metal (ale kovaní thrasheři samozřejmě budou křičet, že tohle žádný thrash není; a totéž řeknou příznivci dalších dvou uvedených stylů), já „tomu“ už nějaký čas říkám tri metal… Tri metal, aneb moderní, agresivní, melodický, energický, atmosférický a já nevím jaký ještě metal.
Úvod recenze na nový komplet SDOS jsem si vypůjčil ze své recenze na předchozí materiál „The Hike & Other Laments“, protože mě lepší slova obecně popisující i aktuální tvorbu kapely nenapadají. Lepší stylové zařazení ale napadlo někoho jiného, takže kapela teď uvádí termín metal-soul. Co tím chtěl autor říci, se dozvíme z chystaného rozhovoru, každopádně hned první skladba novinkového počinu mluví jasnou řečí – tohle jsou typičtí SDOS, s typickým Doctorovým vokálem, s typickým rukopisem. SDOS patří mezi kapely, které člověk pozná po dvaceti vteřinách, stačí, aby Doctor otevřel pusu a jeho expresivní nezaměnitelný hlas si s nikým jiným nelze splést.
Úvodní „Self-aware And Stubborn“ je tvořena dvěma pomyslnými částmi, pocitovou předehrou vedenou v pomalejším tempu, po níž následuje svižná jízda plná zajímavých zvratů, melodií, s chytlavým refrénem, v němž na sebe nestrhává pozornost jen zpěvák, ale i zašmodrchané kytarové linky. Dvojka „Eager“ sází na pomalejší tempa, čiší z ní naléhavost a vyniká baskytara, která je na nahrávce obecně velmi dobře slyšet. Zvuk ze Šopy je tradičně nadupaný, Stanislav Valášek svou práci nezapře; někomu možná tahle moderna nemusí být po chuti, ale mně k muzice pasuje a při rozumné úrovni hlasitosti zní nahrávka (až na činely) velmi dobře.
SDOS nechtějí nahrávat stejná alba, o čemž svědčí asi nejzamotanější song „Fury“, který se chvíli odvíjí jako klasická thrashová překvapivě jednoduchá řežba, aby v polovině nabral úplně jiný směr, změnil se v takřka hororové strašení s všelijakými šepoty, echy, křiky… Je to pestré, překvapující a pokračuje to tak i nadále, „Compassion“ je zase pomalejší písnička, a při jejím poslechu mě napadá, že SDOS obecně docela ubrali otáčky a sází spíše na střední a pomalejší tempa, ve kterých se rochní a hrají si s náladami. Skoro by se dalo říci, že jde o návrat v čase do dob, kdy kapela drhla melodický chytlavý doom metal, což platí i tady; nejde o žádné tmářství, ale příjemnou skladbu, v níž hraje prim chytlavá melodie a ležérní zpěv – slova se nad muzikou líně převalují a skladba jakoby opravdu mířila do
minulosti, možná až do sedmdesátých let, kdy byly položeny základy pomalého metalového subžánru.
„Tragedian“ by se klidně mohla jmenovat „Self-aware And Stubborn, part 2“, část textu se totiž opakuje, a hudebně jde taky o jakousi všehochuť, což je beztak slovo, které pasuje na celou nahrávku. Nahrávku, která ve finále vyznívá o poznání umírněněji než všechna alba po „Moon…“, hlavně prostředek alba plyne volněji. Až s „Resigned“ se vrací svižnější muzika, navíc jde asi o vůbec nejchytlavější song, alespoň mě chytil hned na první poslech, a podobně se to má s „Identity Crisis“, která rovněž disponuje návykovými hypnotickými motivy. „Escapist“ na mě působí ryze písničkovým dojmem, je opět hodně chytlavá, navíc jsou v ní použity zajímavé bezeslovné vokály. Tři zdánlivě jednoduché skladby (7, 8, 9) účinkují jako elixír mládí, až se nechce věřit, že je hrají pánové blížící se seniorskému věku. (smích)
Ale není všechno tak veselé, jako předchozí žertík, máme tu i jednu nepěknou věc. Nemyslím hudební rovinu, ale obal. Když jsem jej viděl poprvé, nechtěl jsem věřit, že takhle temný obrázek si dala na titulní stranu kapela, která dříve sice neudělala s lesem na albu „Chain…“ terno, ale třeba předchozí aristokratický přebal byl o tisíc procent hezčí, své kouzlo měl i „Ubl“, zvykl jsem si na kakajícího černouška (úsměv) a na skvělý „Triotus…“ lze pět jen a jen chválu i po více než deseti letech od vydání… ale tentokrát?
Tři z šesti stran třípanelového digipacku jsou zaplácnuty šedivými fleky resp. reklamními logy. Podklad textů v bookletu tvoří „pro změnu“ zase nějaké fleky a pravda, fotky muzikantů, kteří na nich vypadají jako ostří chlápci. Na celokapelní fotce vypadají ruce muzikantů jako nesoučásti jejich těl… Detail – v sestavě jsou u jednoho muzikanta jsou instrumenty odděleny čárkou, u druhého pomlčkou…
Možná jsem na adresu obalu napsal až moc negativních slov, tak pár na jeho obranu – za prvé je digipack vyrobený z toho nejlepšího lakovaného papíru, za druhé je na kvalitním křídovém papíru i booklet a nechybí žádné potřebné informace, takže v tomto směru je vše v pořádku.
Abych to nějak uzavřel – SDOS na „Simple“ pokračují v cestě nastoupené před léty, proti předchozímu počinu svou produkci trochu zjednodušili, lehce ubrali plyn, ale pořád dokáží složit silné skladby, které dokáží zaujmout jak na první poslech (ty svižnější), tak na ten desátý (všechny).
http://www.fobiazine.net/article/9674/six-degrees-of-separation–simple/