„Celkové pojetí sází spíš na energii ženoucí frustraci z těla ven než na plané bědování. Když už některá sloka svojí povahou sklouzne z pevného břehu do vod blízkých smutnému blues, vzápětí jí záchranný kruh hodí refrén s nasekanou kytarou a navztekaným křikem a vyzdvihne ji zpět na pevnou půdu. SDOS mám rád, ale přiznám se, že si moje sympatie získali jen a jen živým hraním, až doteď jsem doma neměl jedinou jejich desku. Trošku se stydím. Nicméně to stačí k tomu, abych tuhle kapelu považoval za jistou aristokracii na naší scéně. Příliš se o nich nemluví, vyzařuje z nich skromnost podepřená zdravým sebevědomím a jejich tvorba má svůj vlastní výraz, což považuji za největší hodnotu. Rozhodně si je s nikým nespletete.“