Asi se u nás těžko najde fanoušek, který by alespoň letmo neslyšel něco z produkce skupiny SIX DEGREES OF SEPARATION. A pokud se snad někdo takový přece jen najde, patrně ustavičně propadal z metalové výchovy a celkem patnáctkrát neúspěšně absolvoval reparáty. Ano, letos je to právě patnáct let, kdy se jako bájný Fénix z popela kapely Abyss vyklubala tato zajímavá a dnes i uznávaná formace. Během své kariéry vydali celkem čtyři studiová alba, k nimž v letošním roce přibyl velice zajímavý kousek v podobě DVD/CD s názvem Ubl. Vzhledem k tomu, že recenzent je od přírody tvor zvědavý a ne všechny souvislosti s recenzovaným dílem jsou vždy zcela jasné, oslovil jsem kapelu se zcela jasně nejasnými dotazy, jejichž prostřednictvím bych rád nahlédl pod pokličku nejen tohoto výročního kompletu. Role odpovídajících se zhostili baskytarista a zpěvák DOCTOR, bubeník PICKARD a také manažer KURTY, jenž má na vzniku tohoto obsáhlého materiálu rovněž nemalý podíl.

Text: Jiří Olszar
Foto: Andrea Klinkerová

V letošním roce SDOS bilancují. Patnáct let na metalové scéně ve vašem případě nebyl určitě promarněný čas, fanoušek během této doby dostal pořádnou porci kvalitní a zajímavé muziky. Co vám toto období přineslo, či naopak vzalo?
Dr.: To už je patnáct let?
Pickard: Přineslo?
Dr.: Osobně mě na tomhle kolotoči baví zejména poznávání nových lidí a potkávání starých známých tváří během koncertních a jiných štací. Před lety se naše cesty zkřížily kupříkladu s borci z hodonínských Like Fool a dodnes je moc rád vídám. Dále za opravdu zásadní považuju setkání a seznámení se Standou Valáškem, které sice v prvních fázích poměrně dost bolelo (asi obě strany), nicméně za ta léta přerostlo v jistý druh přátelství, za něž jsem rád a vážím si ho. No a když už bilancuju, za zcela úplně nejvíc nejdůležitější považuju fakt, že se moje cesty v jistém čase protnuly s cestami kluků, s nimiž dnes můžu muzicírovat, sdílet chvíle tvůrčího jiskření a táhnout za jeden provaz. To je to největší.

Asi zbytečná otázka, přesto se ale zeptám. Kdyby se dal čas vrátit o těch patnáct let zpět, šli byste do toho metalového kolotoče znovu?
Pickard: Upřímně – nevím. Krom těch, co si tím prošli, si málokdo uvědomuje, kolik času, energie, peněz a vitality tomuhle jeden obětuje, teda jestliže to chce dělat pořádně. A člověk musí počítat s tím, že se to nikdy nevrátí. Alespoň taková by měla být vstupní premisa. Potom je to otázka vytrvalosti, tvrdohlavosti a schopnosti jednotlivých členů a jejich blízkých tyto ztrátové nároky unést. Postupem času, čím víc celý projekt roste, tím víc je potřeba jej dopovat. Na druhé straně pomyslných vah pak stojí vrtkavý zájem posluchačů a občasný pocit spokojenosti, jehož poločas rozpadu bývá kratší než u stroncia. Dle mých pozorování na scéně déle přežili ti, kteří mají buď sklony k masochismu, anebo se časem naučili jaksi tu věčně zápornou rovnici nějak stabilizovat na únosně ztrátové míře. Ti nejlepší jsou možná šul nul jak emočně, tak ohledně režijních nákladů – samozřejmě, mám na mysli uskupení zabývající se a snažící se o propagaci svojí původní tvorby. Je tu, aspoň tedy doufám, i pár lidí, kteří se tím snad i nějak uživí, otázka ale je, k jakým kompromisům museli přistoupit a co motivuje jejich tvorbu, případně nakolik je jejich tvorba skutečně ojedinělá a jaký má komerční potenciál. Nemyslím si, že u nás existuje nějaká toho označení hodná ‚profesionální metalová sféra‘ – nezaměstnaný muzikant není z nedostatku jiných aktivit profesionál –, tj. lidé, kteří jsou si šudláním éčka schopni vydělat na živobytí. To však neznamená, že tu nejsou kapely nebo hudebníci, kteří nepodávají profesionální výkony nebo nemají takový přístup. Prosím, tohle je nevyžádaná přízemní úvaha na téma ‚jak jsme na tom‘, ne odpověď na (nepoloženou) otázku, jestli je možno se v metalovém kolotoči uživit. Spíš je to o tom, kolik lásky a peněz do toho parchanta vrazit, protože, ač je permanentně v pubertě, pořád se počurává, je věčně hladový, nemá pochopení pro hygienické návyky a vděk je pro něj bezobsažný termín. No zkuste ho mít rádi… Eee, jaká že byla ta původní otázka? Aha. No, asi ano. Když to dělám doteď, asi mi to nějaký smysl dává, i když vlastně nevím jaký. Akorát podle toho, co vím dnes, bych asi spoustu věcí udělal jinak nebo je nedělal vůbec.
Dr.: Když uvážím, jak moc mě před těmi všemi lety zasáhnulo setkání s tvrdou muzikou, jak si mě podmanila a kolik krásných chvil mi připravila, tak předpokládávám, že vše by zřejmě dopadlo úplně stejně. Jiná cesta by nebyla, a pokud ano, nechtěl bych ji vidět.
Pickard: No, už zase vypadám jak užvaněný negativista, že jo?

Vaše diskografie čítá celkem čtyři alba plus novinkové DVD/CD. Je některé z nich pro vás více oblíbené či něčím výjimečné, nebo je berete jako správný rodič a rozdíly mezi nimi neděláte?
Pickard: Pro mě má každá z desek, jejichž tvorby jsem se účastnil, úplně jinou pa/chuť. Vůbec to není otázka oblíbenosti, v zásadě jsem sebedestruktivní narcis, a tudíž sám sebe neposlouchám, protože by mé ego ten příval sebekritiky nesneslo. Každá z nich je výjimečná, protože ke každé se váže příběh, ponaučení, lekce. Jsou to pro mě uzavřené kapitoly, ale zároveň někde ve mně pořád jsou, bez nich by to, co je, nebylo takové, jaké to je. (smích)
Dr.: Obecně u mě platí, že za nejoblíbenější, nejlepší a nejdokonalejší vždy považuju nahrávku aktuálně poslední. Má to i svoji logiku, protože právě na té aktuálně poslední nahrávce se snažíme být ještě lepší a mazanější než kdykoliv předtím. Zároveň i Květák, s nímž jsme doposud točili všechna naše studiová alba, je stále mazanější a mazanější – až bude úplně nejmazanější, což se na celkovém vyznění prostě pozitivně projevit musí, a to i za předpokladu, že by se protagonisté už nikdy nezlepšili ani o píď. A je tomu tak i s tímhle novým šestiskladbovým CD – aktuálně ho mám nejraději. Jak by taky ne?

Dá se některé období vaší kariéry označit jako vrcholné, nebo na nějaký vrcholný okamžik teprve čekáte?
Pickard: Já si ale vůbec nejsem jistý, jestli si kterýkoliv tvůrce, umělec, případně někdo, kdo se za něj považoval, nebo vůbec kdokoliv, prožívající něco, co bude později považováno za jeho vrcholné období, tento fakt uvědomoval. Jestli ano, tak to musela být pěkná depka, vědět, že dál už to bude jenom horší. Což tedy jaksi neplatí pro masochisty… Navíc si vůbec nejsem jistý, jak definovat takovéto ‚období‘. Čím víc to slovo používám, tím míň se mi líbí. Období. Ne, ne. Myslím, že my asi budeme přes ty okamžiky.
Dr.: Raději než o vrcholných obdobích bych se zmiňoval o momentech, na které doposud rád vzpomínám a byly či jsou důvodem, proč tohle dělám, a utvrdily mě ve správnosti našeho počínání. Bylo jich mnoho, další snad přijdou, bohužel jejich velkou nevýhodou je, že jsou z velké části nepřenositelné a nesdělitelné.

Pod pojmem vrchol kariéry si lze představit ledacos. Co si pod tím představuje SDOS?
Pickard: Já si nemyslím, že tohle je něco jako horolezectví, kdy je stanoven vrchol nějakého geografického útvaru a buď tam vylezeš, nebo tě sežere Yeti. Podle mě je to spíš nekončící výstup, občas je cesta trnitá a jindy to jde pěkně, někdy po svahu vzhůru, pak to může jít taky chvíli dolů … a vždycky, když dosáhneš nějaké mety, zjistíš, že někde dál je další kopec a další výstup a za ním zase další. Já bych spíš chtěl, abych, až se jednou vrátím do základního tábora nebo mě přepadne ten Yeti, si mohl říct: Fajn, stálo to za to. A to jsem se radši vyhnul slovu ‚kariéra‘, které opravdu hodně nemám rád.

K letošnímu výročí jste sobě i svým fanouškům nadělili zajímavou dvoudiskovou záležitost s názvem Ubl. Pojďme nejprve k DVD disku. Záznam loňského koncertu v Luhačovicích obsahuje skladby z celé historie kapely. Podle čeho jste sestavovali playlist a jak samotný proces výběru probíhal?
Pickard: Konečně jednoduchá otázka. Podle toho, co jsme ještě byli schopní zahrát. A zbylých osm písniček jsme prostě dostali za domácí úkol.
Dr.: Playlist z velké části vycházel z našeho standardního koncertního setu té doby, tudíž ze skladeb, které jsme měli koncertně ověřené a pod kůží. Zároveň jsme ale také chtěli, aby záznam obsahoval jakýs takýs průřez naší diskografií, a i proto jsme u této příležitosti oprášili skladby z debutu, které jsme už delší dobu živě neprezentovali, totiž Prayer, Raven Comes a The Whisperer. Dá se tedy říct, že jsme hledali nějaký rozumný kompromis mezi hratelností a reprezentativností.

Mě osobně, kromě bohatého obsahu, velice zaujal střih. Ten vypadá dost profesionálně. Kolik kamer bylo potřeba pro nasnímání a kdo se vám postaral o obrazovou stránku?
Kurty: Děkujeme. O záznam se postaralo sedm kvalitních kamer, které obsluhovalo sedm kvalitních kameramanů. Jde o partu kolem kamaráda Toma Koňaříka, který se této činnosti věnuje profesionálně. Má za sebou řadu ocenění v oblasti studentských filmů, ale je pravdou, že koncertní záznam takového rozsahu dělal prvně. O to víc si ceníme výsledku. Do střihu jsem se pustil osobně, ovšem nutno dodat, že každá sestříhaná skladba prošla sítem připomínkování ze strany všech členů kapely. Takže vlastně kolektivní dílo. Bez zásahů kluků by finální podoba vypadala rozhodně jinak. Rozhodně hůř!

I samotný zvuk zní dost dobře, a to i přesto, že se jedná o formát 2.0. Muselo se hodně doupravovat ve studiu, nebo již původní syrový záznam byl tak kvalitní?
Pickard: Teda jako vím o tom prd, ale podle mého názoru není dost dobře možné prostě použít syrové stopy. Stejně tak to, co jde během koncertu ven z PA, je něco zcela jiného, než co bys chtěl doma poslouchat. Kvalita a síla signálu z každého použitého mikrofonu je jiná, o akustické schopnosti jednotlivých nástrojů/zvuků prosadit se nemluvě. Kdybys prostě bez úprav smíchal zdrojové signály, dostaneš podle mě činelové peklo s občasným úpěním na horizontu slyšitelnosti a bzučením ze sklepa. Čili ‚trů blek medl‘.
Dr.: Ve studiu Šopa, pod taktovkou Standy Valáška, probíhal následný mix a mastering zvuku. To zejména díky němu je po zvukové stránce nahrávka na takové úrovni.

O zvuku 5.1 nebo DTS jste neuvažovali?
Kurty: Osobně nejsem příznivcem prostorového zvuku, co se hudby týká, a tak mám pocit, že tím pádem jsme tuhle možnost s kapelou ani moc nerozebírali. Pokud bych ovšem věděl, jak na to, rozhodně bych variantu 5.1 zvuku klukům nabídl. Opravdu – nechtěl jsem kapele nabízet varianty a postupy, se kterými nemám pražádné zkušenosti. Ale do příště se polepším. Navíc bychom se při finalizaci dostali do zapeklité situace – při využití výběru dalších zvukových variant bychom na DVD nebyli schopni nacpat všechen bonusový materiál. Už takhle jsme museli pečlivě vybírat.

Proč jste si vybrali pro pořízení záznamu právě Luhačovice? Má pro vás toto místo nějaký specifický význam?
Kurty: Já nevím, jak nad tím přemýšleli ostatní. Jistě – Luhačovice mají specifický význam – jsme tam prakticky doma, ale mé myšlenky se vydaly jiným směrem. Šlo hlavně o to, abychom měli dostatečný prostor pro pečlivou přípravu, abychom prostředí znali co nejlépe, aby nám do toho nezapršelo…

Neuvažovali jste i o možnosti nahrát DVD na nějakém open air festivalu s větší podporou publika, jak to dělají jiné kapely?
Kurty: Neuvažovali. Tedy alespoň já ne. Vůbec si nedovedu představit přípravu celého toho cirkusu v podmínkách velkého festu. V neposlední řadě si můžeme říct, že fanoušci v kotli v Luhačovicích jsou opravdu fanoušci SDOS, nikoli ‚jen‘ návštěvníci festivalu…
Dr.: Přesně tak. Navíc v Luhačovicích se jednalo o námi pořádanou akci, tudíž jsme mohli celý průběh festivalu podřídit natáčení DVD, a ne naopak. Přípravy na natáčení probíhaly v podstatě dva dny a neznám festival, kde bychom dostali byť jen desetinový prostor pro realizaci.

Druhý disk je audio CD, které obsahuje celkem šest songů, z toho čtyři z dílny SDOS. Jestli se nepletu, připravujete materiál na další album. Budou tyto skladby součástí připravované novinky, nebo byly speciálně napsané pro Ubl? Při důkladnějším poslechu mám totiž pocit, jako by se tyto čtyři záležitosti dotýkaly čtyř albových období vaší kariéry.
Pickard: Musím přiznat, že mě hrozně fascinují reakce na nové skladby na Ubl a snažím se pochopit, proč takové jsou. Pro někoho je to ‚odpad’, co se jinam nevešel nebo nehodil pro Of Us, pro tebe je to rekapitulační záměrný průřez styly všech alb, jiný v tom vidí snahu vyzkoušet něco jiného, protože od standardní tvorby se to liší. Já spíš mám za to, že to je vždycky odraz toho, co v nás v ten moment je. Nejsem si vědom, že bychom si někdy řekli, že něco bude koncepčně tak a tak, aby to připomínalo tohle. Když tak nad tím přemýšlím, v zásadě mě vždycky trápí jenom dvě věci; ať tam panebože nejsou brejky, jinak mě Květák zabije; a stejně mě zabije.
Dr.: Věci se mají tak, že tyhle skladby byly opravdu původně určené a plánované pro novou desku. Nicméně v jistém bodě přípravy DVD jsme začali probírat možnost varianty dvoudiskového kompletu s bonusovým CD a nápad s použitím již připravených novinek a několika coververzí z nemetalových luhů a hájů na sebe nenechal moc dlouho čekat. S dalším použitím těchto skladeb na příštím regulérním albu už ale nepočítáme. Nápadů a inspirace je doposud bohudík dost (ťuk ťuk ťuk na dřevo), tak proč se vracet a znovu vyslovovat už vyslovené? Snad budu mluvit za všechny, že raději čelíme novým výzvám.

Konkrétně se na CD nacházejí covery Thirsty Dog od Nicka Cavea a Beds Are Burning z dílny Midnight Oil. Proč jste si vybrali právě tyto kousky, nutno podotknout, že výborně zpracované?
Dr.: Původní záměr byl – jak už výše zmíněno – vybírat z nemetalových vod, to byla základní premisa. Do finálního výběru se dostalo několik horkých kandidátů, z nichž nakonec zůstaly právě jen tyhle dvě skladby. Vlastně jsme v prvopočátku uvažovali o realizaci více než dvou převzatých věcí. Bohužel čas určený pro jejich přípravu utekl jako voda a my byli vlastně nakonec rádi, že jsme stihli s odřenýma ušima nazkoušet alespoň tyhle dvě.
Pickard: Protože Květák říká, že cover, kde se prostě zahraje to samé, co je v originálu, a to ještě většinou blbě, není cover, protože tam „néni tá přidaná hodnota“. Tak jsme nominovali pár nemetalových věcí a dvě z nich jsme pak blbě zahráli, aby tam byla ta přidaná hodnota.

Já osobně mám podobné covery hodně rád. Měli jste v hledáčku i jiné songy z nemetalové produkce?
Pickard: Nemáme hledáček.
Dr.: Ano, měli, ale jména a názvy bych si ponechal v záloze (třeba) pro časy příští.
Pickard: Ty máš hledáček? Pučíš?
Dr.: Mno, čeče, pokud si dobře vzpomínám, od tebe padly další dva návrhy a od Wlasera jiné dva.

Beds Are Burning se určitě výborně hodí jako koncertní přídavek. Hrajete některý z těchto kousků i živě?
Dr.: Teď už s klidným svědomím můžeme prohlásit, že živě hrajeme oba, neboť zatímco Cavea jsme si živě střihnuli doposud již několikrát, s ‚Půlnoční ropou‘ jsme si živou premiéru odbyli teprve minulý víkend v Brně na předávání cen ankety Břitva.

Především DVD část je hodně obsahově našlapaná. Vaši fanoušci musejí být určitě hodně spokojeni.
Dr.: Našlapané je to doslova a do písmene, neboť víc materiálu se nám na dvouvrstvé DVD už bohužel vměstnat nepodařilo – pro příště Blue-ray… Dokonce jsme byli nuceni řešit, co z obsahu vyloučit, abychom nemuseli ořezávat záznam koncertu na kvalitě, což tedy ve výsledku odskákaly záznamy z obou křtů desky Of Us, jak pražský s Michalem Husákem, tak luhačovický s Herdronem. Jsem velmi rád, že se během přípravných prací na světě opět objevil záznam z našeho úplně prvního vystoupení z roku 1997, o němž jsem se již roky domníval, že je nenávratně ztracen, a že jsme ho tak mohli jako raritu a podivnou cennost na DVD zařadit.

Lehce jsem se zmínil o přípravě nového alba. Jak to tedy s jeho přípravou vypadá a kdy se na ně mohou fanoušci těšit?
Pickard: Fanoušci se můžou těšit klidně už teď. Na druhou stranu je z hlediska promotion inovativní stanovit termín na těšení, to tu ještě nebylo. (smích) Ještě bychom měli domyslet úrovně těšení a sugesci rozumné míry očekávání. No, to je jedno. Takže prosím vás, ještě se netěšte! Dáme vám vědět.
Dr.: Jsme teprve na začátku celého procesu, vše se bude odvíjet od faktu, jak moc často budeme mít šanci se společně setkávat ve zkušebně, jak často budeme koncertovat (a tudíž o to méně komponovat) a v neposlední řadě taky od toho, zda Mayové kecali, nebo nekecali.

Můžeme opět očekávat váš typicky efektivní skladatelský přístup, ve kterém se nesoustřeďujete na zbytečně přetechnizované pasáže, ale přitom dokážete maximálně využít každý tón, každý riff a vtisknout skladbám osobitý výraz i atmosféru?
Pickard: Viz výše. Očekávání taky určíme. (smích) Nicméně ještě k otázce: možná je potřeba zmínit ještě to, čemu říkám ‚Šopa síto pičovin‘. Říká se, že Ernest Hemignway si platil editora, který měl za úkol vyškrtat všechna ne nezbytná přídavná jména, zájmena a další parazitickou výplň větných struktur, a voilà, zde máme slavný úsporný styl. Šopa na mě – a mám podezření, že nejenom na mě – funguje podobně. Takže efektivní přístup („Znova. Znova. Znova. To nezahraješ. Zjednoduš to.“), absence zbytečných přetechnizovaných pasáží („Jako, dobrý, no.“), využití každého tónu („Co to toto? Jako ty to normálně ojebáváš! A máte telacko?“) a osobitý výraz („Nevzdychaj u toho tak. Mám to v overheadech.“) jsou rozhodně zásluhou nejmazanějšího Stani Valáška.
Dr.: Nelze očekávat žádné stylové ani kompoziční kotrmelce. Každopádně se i v rámci případných inovací budeme snažit odvést kus dobré práce. A jisté je jen jedno – totiž že nic není jisté.

Ta hudba je nejen osobitá, ale působí na mě i hodně pozitivně. Čiší z ní taková muzikantská euforie a radost. Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že vás hudba maximálně naplňuje a baví?
Pickard: Hudba ano. Doprovodné jevy a souvztažné činnosti často ne.

Charakterizovali byste svůj vztah k muzice i nějak jinak?
Pickard: Čím víc nad tím přemýšlím, tím je tahle otázka zajímavější, protože na ni nedokážu jednoduše odpovědět. Vyhnu se podobným pseudoromantickým cancům typu ‚je to krev v mých žilách a kouř v mých plicích, žít bez ní nemůžu‘, protože to není pravda, navíc si myslím, že lidé, kteří to tak skutečně cítí, nemají potřebu to slovně sdělovat, prostě to žijí. Neřeším nějaký vztah, stejně jako u literatury, filmu nebo výtvarného umění. Jsou to pro mě komplexní jazyky, médium pro tvorbu, pro předávání informací, které jsou jinak špatně sdělitelné. Hold skládám autorům, ne principům. Ale když už jednou za čas uchopím paličku, pero nebo štětec, snažím se tyto jazyky ctít a používat je, jak nejlíp dovedu, poctivě a upřímně.
Dr.: Okouzlení.

Co je pro vás vlastně prioritní záležitostí a proč? Je to skládání nového materiálu, studiová práce, nebo koncerty?
Dr.: Mám rád každý ze zmíněných aspektů, ač každý trochu jinak. Osobně však v tomto pomyslném žebříčku řadím nejvýš skládání nového materiálu ve zkušebně. Právě tam zažívám s muzikou ty nejhezčí chvíle.
Pickard: Pořadí, ve kterém jsi to vyjmenoval, přesně odpovídá mému žebříčku priorit, ale i oblíbenosti daných aktivit. Avšak každý z nás to má trochu jinak, pokud se nemýlím.

Jak to máte letos s koncertováním? Můžeme vás vidět třeba v létě na některém z tuzemských open air festivalů či snad chystáte i nějaký výlet do zahraničí?
Dr.: Pár koncertů na letošek ještě v plánu máme. Z těch zajímavějších bych zmínil hraní s Cavalera Conspiracy 13. června v Brně a Czech Death Fest 10. června v Červeném Kostelci. Co bude dál, se uvidí.

Plánů je tedy dost, takže můžeme očekávat, že se s hudbou SDOS budeme moci nadále setkávat i dalších patnáct či snad více let?
Pickard: Minimální životnost CD je stanovená na dvacet let, takže pozor, Moon ti bude hrát ještě dvanáct let, Triotus by ještě mohl zvládnout těch patnáct a zbytek tedy snad i více. O důvod víc kupovat novější desky, zdánlivě déle vydrží.
Dr.: Ono se to bude všechno dost odvíjet od těch Mayů…
Pickard: …ale George Lucas říkal v jednom rozhovoru, že Mayové měli pravdu. O důvod víc kupovat novější desky hned, příští rok by mohlo být pozdě.

http://www.irockshock.net/modules.php?name=News&file=article&sid=2057