Kapel, o kterých můžeme říct, že si vybudovaly jasně rozpoznatelný, žánrově netuctový projev, není zase tak mnoho. Valašská čtveřice Six Degrees of Separation mezi ně patří. Nedávno jsme recenzovali jejich novou desku „The Hike & other Laments“ a nyní nám svá srdcová alba představí zpěvák a baskytarista Radek „Doctor“ Zábojník.
Kterou desku sis koupil jako úplně první opravdu za své peníze? A váže se k tomu nějaký příběh?
Byl to buď „Ciment – Na srazu intelektuálů v Poteči nikomu néni do řeči“ nebo „Ivo Jahelka – Výpis z rejstříku lásek“. Za pozoruhodný považuju příběh popisovaný ve skladbě „Ztratil sa ně ruksak na Ironoch“ na výše uváděné desce kapely Ciment .
Jak těžké bylo najít „pouze“ deset favoritů? Zůstalo ti pod čarou hodně zásadních desek/kapel, které bylo těžké vynechat?
Ve svých nejoblíbenějších albech mám poměrně jasno, takže to zas až tak těžké nebylo. Nicméně pár alb, které by stály za zmínku, pod čarou samozřejmě zůstalo. Namátkou třeba: Of the wand and the moon – Lucifer, Metallica – black album, Megadeth – Youthanasia, Disturbed – Ten thousand fists, Sedmý syn od Mejdnů, The End – Elementary, Lamb of god – Sacrament, Amorphis – Elegy, Root – Black seal, Faith no more – Angel dust, Andrej Šeban – Bezvetrie, Zeď od Flojdů, System of a down – Toxicity, eponymní album Rage against the Machine, Gojira – L´enfant sauvage, Vlasta Redl – cokoliv … a moře dalších.
Tvůj výběr jasně ukazuje na metal 90. let. Jak moc se ti postupem času stává, že „dozraješ“ k poslechu třeba starších kapel, které ti předtím nic neříkaly, nebo se ti naopak omrzí desky, na které jsi kdysi nedal dopustit?
Nemůžu říct, že by se mi stalo, že by se mi omrzela nějaká deska jako celek. Spíše se to občas stane u některých jednotlivých skladeb, a to jsou většinou ty z kategorie „na první poslech“. Stejně tak nemůžu říct, že bych si zpětně oblíbil něco, co mě dřív neoslovilo. K takovým nahrávkám se už nevracívám. Času je málo a muziky strááášně moc.
A přišel jsi během let k nějakému úplně novému žánru, jehož oblibu by sis dříve nedokázal představit? Vlastně by se ještě mělo uvést, jestli sleduješ systematicky nové dění na scéně, anebo už se věnuješ jen určitému svému oblíbenému segmentu, protože je dnes všeho moc a nedá se to úplně pokrýt?
Snažím se svoje obzory neustále rozšiřovat, a ačkoliv jsem ve svém výčtu uvedl jen metalová alba, neznamená to, že bych nic jiného neposlouchal. Záběr mám poměrně široký, tak říkajíc od Bjork, přes Vlastu Redla, až třeba po Dillinger Escape Plan. Ničemu se nebráním. Dění na scéně samozřejmě sleduji, ono to vlastně s tím našim muzicírováním a koncertováním ani nelze jinak.
Tvým nástrojem je baskytara, která bývá mnohdy podceňována, na některých nahrávkách ani není příliš slyšet… Jsi vysazený tímto směrem, že v muzice tu „svou“ basu ušima hledáš víc než jiné nástroje, anebo navzdory svému hráčskému zaměření vnímáš spíše hudbu jako celek?
Samozřejmě si basových linek na nahrávkách všímám, nicméně můj forenzní postup při „objevování“ muziky vypadá v kostce asi takto: zaprvé – písnička nesmí být blbá; zadruhé – zpěv je pro mě hrozně důležitým faktorem (musí umět zaujmout); zatřetí – pěkná basička potěší.
Nakolik důležitý je pro tebe zvuk nahrávky?
S každou naší novou deskou víc a víc.
Nazval by ses sběratelem desek (a dalších souvisejících hudebnin jako DVD, knihy, plakáty…)?
Sběratel, toť má diagnóza. Jsem filatelista, numismatik, sbírám CD i DVD, knihy (hlavně fantasy a sci-fi), sbírám a stavím modely letadel. A baskytar mám taky pár, když už jsme u toho.
V redakci by mi neodpustili, kdybych nevyužil tvou nahrávku na smeč. prozraď prosím něco málo blíže o svých baskytarách!
Jsem šťastným majitelem pěti baskytar, v podstatě mám doposud všechny, které jsem si kdy pořídil (sběratel, co nic neprodá). Čili mám i svou první, na gymplu za dva tisíce pořízenou, Jolanu D-Bass. Tu jsem si pak po letech nechal u mistra Pořízky zrepasovat a předělat na bezpražec. To je čtyřstrunka. Dále mám 3 pětistrunky: MusicMan Stingray custom (taky od mistra Pořízky), dále pak Fernandes Gravity a moji asi celkově nejoblíbenější a koncertně i studiově nejvyuřívanější Fender Jazz Bass American DeLuxe. No a jako excess mám i jednu osmistrunku, a sice ESP LTD B-208FM.
Jak se ty osobně cítíš v současném digitalizovaném prostředí? Velká část celé hudební scény se už dlouho odehrává na virtuální bázi souborů, webových profilů, sociálních sítí… A v důsledku toho už mnozí ani nevnímají hudbu v dříve zavedených kategoriích, jako je formát dlouhohrajícího alba, artwork nahrávky apod.
Stále uznávám formát alba coby zásadní počin či milník v životě kapely. Ale že by se mi stýskalo po dobách, kdy třeba velká část komunikace probíhala čistě papírovou formou, tak to zase ne. Tenhle digitální věk mi svým způsobem imponuje, přestože s sebou přináší i mnohá úskalí a zejména hudební branže v tomhle ohledu tvrdě narazila. Nezbývá však než se otřepati a hleděti k světlejším zítřkům. Můj německý kolega říká: „Na konci bude dobře. A pokud nebude, tak to ještě není konec“.
Desky, které mám rád:
Anathema – Alternative 4 (1998)
Oblíbil jsem si už i předchozí dvě alba téhle kapely, ale tahle deska mi vyloženě učarovala a stala se pro mě na dlouhou dobu etalonem hudby s velkým H. Od ní taky dělím svůj život na „před Anathemou“ a „po ní“, a pokud by se mě někdo ptal na pro mě nejzásadnější kapelu vůbec, jmenoval bych bez přemýšlení právě Anathemu. Excelentní kapela jak na deskách, tak na koncertech.
Cradle of Filth – Dusk … and her embrace (1996)
Tohle album bylo jako zjevení z čistého nebe, esence zuřivosti, melodií a do té doby neslyšeného způsobu zpěvu (alespoň pro mě), nebo jak to Danniho ječení nazvat J. „Originální“ polská kazeta s tímhle albem putovala od kamaráda ke kamarádovi a bylo zajímavé sledovat, jak mánie kolem téhle party postupně rostla. U mě osobně pokračovala až do alba Damnation and a day (2003). Pak nastal čas změnit lokál.
Death – Symbolic (1995)
Byl to právě Chuck Schuldiner a jeho kapela Death, kteří mi ukázali, že nejenom melodickým vokálem živ je člověk, a že dokonalosti lze dosáhnout i jinými cestami než fistulí ve třech oktávách. Touto nahrávkou jsem se prokousával poměrně dlouho, ale o to déle mi pak vydržela a vlastně se mi nikdy neohrála. Což beze zbytku platí pro poslední čtyři desky téhle kapely. Skutečnost, jak výjimeční muzikanti se na těchto nahrávkách podíleli, jsem zjistil až mnohem později. A v mém prozření mě jen utvrdila.
Devin Townsend – Infinity (2000)
Vyšel nový Spark s kompilačním CD a vedle tak nějak standardních metalových záležitostí tam byla také jedna věc, která naprosto nezapadala, zcela vybočovala, byla jako z jiného světa a byla … prostě mimozemská. Totiž skladba Bad Devil z alba Infinity tohoto kanadského šílence. Devin si celou desku prý nahrál sám (tedy až na bicí, jež obstaral Gene Hoglan) a údajně jej z nahrávání odvezli rovnou do blázince, kde si pobyl dva měsíce. Inu, je to na té desce poznat.
Marilyn Manson – Mechanical Animals (1998)
Pominu-li zcela zmršený brněnský koncert před pár lety, musím před tímhle zjevem na hudební scéně hluboce smeknout. V paměti mi totiž navždy zůstane úplně jiný jeho koncert, totiž ten z devadesátých let v Malé sportovní hale, koncert, jímž Manson onu halu srovnal se zemí. Tohle album ale poprvé představilo Mansona v úplně jiné, jaksi vyklidněné a písničkovější poloze. Skladba Diassociative je pro mě jedním z TOP zářezů vůbec.
Mastodon – Crack the sky (2009)
Když se teď dívám na tenhle můj seznam, tak album Crack the Sky z něj vyčnívá, neboť jako jediné nepochází z devadesátých let. Není to tím, že bych od té doby nic nového neposlouchal, ale spíš tím, že už mě asi jen tak něco nedokáže uhranout. Nicméně tomuto albu se to povedlo velmi dobře. Nádherná kytarová práce, promyšlené, chytlavé a chytré vokální linky či celkově netradiční přístup ke komponování. Velmi sympatická kapela s image dřevorubců J.
Mercyful Fate – In the Shadows (1993)
Jdu na návštěvu ke kamarádovi a ještě než jsem došel ke dveřím, abych zmáčknu zvonek, slyším přes dveře, jak vydatně pomáhá Kingovi s jeho fistuloidními vokály „óóóóóóóóóó, Melisáááááááá“, řval na celou chodbu J. S King Diamondem jsem se seznámil nejdříve skrze jeho sólovky. Zaujal mě způsob tvorby jeho alb pojatých jako koncept, celé album jako jednotný hororový příběh. Zásahem do černého pro mě bylo ale až tohle album s velmi zvláštní tajemnou atmosférou. Jsem moc rád, že je King opět ve formě a snad se brzy zase dočkáme i u nás.
Moonspell – Irreligious (1996)
Stál jsem v obchůdku s kazetami a CD a nechal si do sluchátek pustit novou desku Moonspell, na níž jsem někdy předtím četl recenzi. Dodnes si vybavuji ten pocit, jak mi běhal mráz po zádech, když se po úvodním intru rozezněl ten skvělý a dnes už ikonický kytarový motiv, následovaný ultrahlubokým kázáním Fernanda Ribeira. Hodně intenzivní a nečekané seznámení s touto portugalskou smečkou, která mě provází a baví dodnes.
Paradise Lost – Draconian times (1995)
Je někdy před půlnocí a na MTV začíná Headbanger´s Ball s modrovlasou Vanessou Warwick. Vítězem ankety časopisu Kerrang! v kategorii „Nejlepší klip“ je Paradise Lost se skladbou Embers Fire. Sakra, to tam zpívá Hetfield? Tak podobně to v některých pasážích znělo. A sakra dobře to znělo! Už tady tehdy zpěvák Paradise Lost Nick Holmes naznačoval další potenciál. Potenciál, který plně rozvinul do krásy hned na další desce nazvané Draconian Times. Co na tom, že na živo to nikdy nebylo ono (tedy alespoň pro mě).
The Gathering – Nighttime Birds (1997)
Původně jsem chtěl na tomhle místě zmínit Samael a jejich kultovní desku Passage. Následovalo hrůzné zjištění, že nezmínit Anneke Van Giersbergen by bylo neomluvitelné a neodpustitelné. A právě deska Nighttime Birds mě seznámila s hlasem této sympatické Holanďanky, s hlasem, který dokáže pohnout horou.