Sex Degrees v začátcích hráli ryzí doom metal. Jak dnes vzpomínáš na časy prvních demáčů?

Fakt Sex Degrees? 😀 To už je tak dávno (letos tomu bude 20 let), že mi ze spousty vzpomínek zbylo vlastně jen pár útržků, často se mi vybaví jen nějaké vůně nebo nejasné výjevy (a opravdu to není tím, že bychom to období prochlastali nebo prohulili). Nejčastěji vůně kávy, protože té se při prvních nahráváních vypili mraky. Jo, a taky se mi vybaví jedno poučení, které jsem si z té doby odnesl  – i když si člověk myslí, že umí zpívat, teprve až ve studiu se ukáže celá pravda.  Jedná se o poučení vykoupené potem a krví, jedná se o poučení,  z něhož jsem se ale jak vidno nepoučil :D.

Dlouhohrající debut Moon 2002 vycházel ještě z kořenů souboru, ale už se na něm dali vystopovat budoucí Six Degrees Of Separation. Jak důležitý pro kapelu byl debut?

Obdrželi jsme spoustu výborných ohlasů a recenzí, což nás nakoplo k ještě většímu výkonu a skládali jsme ostošest :). Nejlepší na tomhle období podle mě bylo, že se nad ničím moc nepřemýšlelo, písničky se skládaly tak nějak samy (v porovnání s dneškem, kdy skládání často bolí téměř až fyzicky), vše nám šlo lehce od ruky. Že by to bylo tím mladickým nadšením? 🙂 … ale možná si to celé už jenom idealizuju :).

Asi nejdůležitějším aspektem z celého tohohle období bylo dle mého názoru setkání se Standou Valáškem, který tehdy ještě pracoval ve studiu Shaark, a který pro naše budoucí vyznění a celkově i chápání muziky měl obrovský význam. I když musím uznat, že zejména pro mě to nebylo setkání úplně jednoduché. Nadosmrti si budu pamatovat Standův zoufalý výraz ve tváři po té, když jsme spolu začali nahrávat první zpěvové linky. Jak se na mě díval skrz „akvárium“ do nahrávací místnosti a říkal: „Co s tím budeme dělat, co s tím budeme dělat“.

Ale i přes tohle ponížení 😀 se k němu pravidelně a hlavně moc rádi vracíme (přestože mně pravidelně před každým nahráváním zpěvových linek zas a znovu trne).

Největším převratem v kariéře kapely byla jistě deska Triotus. Co pro tebe osobně znamená? Dá se mluvit o nejkultovnější položce vaší kariéry?

Asi jo, tahle deska byla pro nás asi opravdu nejzásadnější. Vznikla v podstatě jako z nouze ctnost ve složitém období, kdy se nám hodně obměnila sestava. Odešel původní bubeník Martin, klávesista Mirek  a kytarista František, odešla zpěvačka Magda, která byla pro spoustu lidí poznávacím znamením kapely. K těmhle změnám v sestavě došlo ve chvíli, kdy už jsme měli velkou část materiálu pro příští desku připravenou. Nezbylo než začít od bodu nula pracovat na zcela nových skladbách, chtěli jsme to celé uchopit trošku jinak. Uvolněného postu na bubenické sesli se chopil Pickard, který měl na výsledné  vyznění také nezanedbatelný vliv. Celkově byla tahle nahrávka dost velkou sázkou na nejistotu, … která však kupodivu vyšla. Spoustě lidí jsme se právě touhle deskou zapsali do povědomí a asi není náhodou, že věci právě z téhle desky jsou  na koncertech těmi nejvyžadovanějšími (a některými členy SDOS nejnenáviděnějšími 😀 … což jde často ruku v ruce, že ano).

Poměrně rychle následovala Chain-Driven Sunset, která pokračovala po cestě vyšlapané předešlou deskou. Cítili jste tehdy určitý tlak? Že mají fanoušci po Triotu nemalá očekávání?

Nevím, zda-li poměrně rychle … desky nám vždy vycházely plus mínus v dvouletých intervalech, jestli se nepletu (teda až na tu aktuálně poslední, jež měla odstup tříletý). A stejně tak si ani nejsem jistý, jestli Chain pokračoval vyšlapanou cestou. Pokud ano, tak zcela nezáměrně, protože naše představa byla jiná. Na rozdíl od Triota, který byl spíše přímočarý a nekompromisní, jsme u Chain chtěli dosáhnout větší barevnosti a pestrosti, promyšlenější práce s kytarovými harmoniemi a rytmikou celkově.

Určitý tlak cítíš před vydáním každé další desky, vždy cítíš určitou výzvu, nějaké to očekávání. Minimálně svoje vlastní. Ale nutno říct, že všem těmhle tlakům jsme vždy poměrně dobře odolávali. Naše základní premisa totiž byla vždy stejná – dělat muziku poctivě a zejména tak, aby se líbila na prvním místě nám. A když se pak bude líbit i někomu dalšímu – v pořádku, máme radost, ale bereme to jako bonus navíc. A když se tomu pak stavíš takhle, tak ti nějaké tlaky můžou být ukradené.

Deska vyšla těsně před Brutal Assaultem 2007 a prodávat se začala přímo na něm. V paměti mi uvízla vzpomínka, jak se vracím z areálu festivalu k nám do stanu a cestou potkávám náhodně  tři různá  auta, v nichž sedí lidi a poslouchají tuhle naši novotinu. Bylo to příjemné. Ale taky už se to nikdy neopakovalo :).

Of Us a živé DVD… Pokud se nepletu, tehdy jste si oba nosiče vydali vlastním nákladem. Změnila se politika vydávajících firem natolik, že už nemělo cenu řešit vydání u labelu?

To ani ne, spíše jsme si chtěli vyzkoušet vydat desku ve vlastní režii a mít vše plně ve své moci. První tři desky nám vyšly pod hlavičkou firmy Élysion a během té doby jsme koukli pod pokličku celé vydávací agendy do té míry, že jsme si řekli, že na tom vlastně nic není a že bychom to uměli taky. Že to ale nebylo úplně nejšťastnější rozhodnutí, jsme zjistili až následně. Problém byl v tom, že nám všechna tahle práce okolo ubírala čas na to nejdůležitější – na muziku samotnou. Přes všechnu tu agendu nebyl čas psát skladby, což není dobře. Beru to jako zajímavou zkušenost a svým způsobem i uštědřenou lekci.

Myslím si, že váš živák je dodnes na české metalové scéně nadstandartní záležitostí… Jak jsi s ním z dnešního pohledu spokojen?

Jsem rád, že to tak vidíš, protože kluci (zejména Kurty) na realizaci strávili velkou spoustu času. Ať už přípravami anebo pak (hlavně) samotným zpracováním nahraného záznamu a střihem. Myslím, že jsme z toho vymačkali v rámci možností maximum. Pickard s Kurtym o téhle zkušenosti ostatně sepsali moc pěkný článek pro Pařát. Vřele doporučuji dohledat a přečíst. Já osobně se u něj dokonale bavím dodnes i po těch letech.

Po vydání zmiňovaného DVD jste se odmlčeli. Dokonce se tehdy zdálo, že jste se úplně rozpadli. Co se dělo?

O rozpadnutí se nejednalo, spíš jsme si potřebovali dát nutně pauzu, která se nakonec protáhla asi na rok, což ale zase není, když se to vezme kolem a kolem, až tak moc. Svou roli sehrála jistá „únava materiálu“. Vem si, že dění okolo kapely jsme dlouhá léta (téměř patnáct let) obětovali opravdu hodně z osobního volna i peněz, často na úkor našich rodin. Já a Canni žijeme už déle než deset let v Čechách a zkušebnu máme na Moravě. Víkend co víkend jsme měli zkoušky. Asi bych už nespočítal ty kilometry a hodiny strávené v autě při cestách na zkoušku a zpátky z ní. 370 km tam, 370 km zpátky. Takhle intenzívně to jde sice dělat taky, ale ne do nekonečna. Spíše považuju za malý zázrak, že jsme to s tímto vypětím dokázali dělat tak dlouho. Jednoho dne se ale dostaneš do bodu, kdy se vše nahromadí a už to dál nejde. Proběhla určitá výměna názorů, po níž následovala ta cca roční pauza. Hezky jsme si odpočinuli, znovu objevili kouzla dávno zapomenutých volnočasových aktivit a jednoho dne, když dozrál čas, jsme se sešli, zjistili, že nás pořád baví spolu hrát a domluvili se na dalším fungování, i když  méně intenzivním (ale za to snad déle udržitelném).

Prozatím poslední album vydal Metal Gate. Jak byla deska přijata kritiky a fanoušky?

Asi je to tím, že jsem postupem času přestal recenze a kritiky aktivně vyhledávat, takže nemám ucelenou představu, jakého finálního skóre tahle naše (v pořadí už pátá) deska dosáhla. Nicméně z toho, co se mi přeci jen po ruku dostalo, usuzuju, že nebyla přijata vůbec špatně. Zrovna nedávno jsme měli příjemný rozhovor s jedním fanouškem, který říkal, že je to podle něj zatím to nejlepší, co jsme vydali. Těžko soudit, ale jsem rád, že to takhle někdo vnímá. I kdyby to měl být jen jeden jediný člověk.

Přijde mi, že jsou Six Degrees Of Separation stále v menším útlumu… Je tomu tak? Hraje v tom roli i fakt, že kluci hrají v Hypnos?

Spíše hledej souvislosti s tím výše zmíněným (méně intenzivním) modelem fungování SDOS, na němž jsme se s klukama před vydáním desky Hike domluvili. Chápej, už nám není šestnáct, čas letí a mnohým z nás táhne na čtyřicet. Tohle uvědomění je hrozné, že? 😀 Z mého dnešního úhlu pohledu už nemusím dělat muziku za každou cenu, přestože ji mám stále moc rád a v paletě mých koníčků ji řadím stále nejvýše. Nemusím, hrát sto koncertů ročně. Budu rád za deset, ale chci, aby stály za to.

Ačkoliv jste byli vždy velmi dobře přijati kritiky, měl jsem vždycky pocit, že u posluchačů není odezva taková, jakou byste si zajisté zasloužili. Jak to cítíš ty? Myslíš, že určitou roli hraje i těžká stylová zařaditelnost?

a) Cítím to taky tak 😀

b) Možná ano.

Jaký je tvůj vztah k tuzemskému thrash metalu? Můžeš okomentovat nějaké žánrové nahrávky, které máš rád?

Abych byl zcela upřímný, tak zas až úplně velký přehled o naší scéně nemám, jsem v tomhle ohledu trošku lajdák. S muzikou jiných kapel se setkávám hlavně v rámci koncertních štací nebo na doporučení kamarádů. A ani nevím, jestli nahrávky, které uvedu, splňují kritéria pro škatulku thrash metal, třeba jen okrajově, ale budiž. Z tuzemských aspoň nádechem thrashmetalových alb mám nejraději tahle.

LAHAR – Až přijde čas

CRUEL – Ekvilibrium

INCALM – Save my soul

DISCORDANT – Demo

Thrash metal zažívá v posledních letech nemalý comeback. Čím to podle tebe je? Můžeš zmínit některé nové české thrashové kapely, které tě zaujaly?

To je právě ono. Když se podíváš na ten můj uvedený výčet kapel a nahrávek, tak jsou to všechno nahrávky spíše novějšího data.  Je to dáno tím, že já nikdy nebyl žádným velkým fanouškem českých thrashmetalových klasik typu Kryptor nebo Debustrol. Přes thrash metal byl u nás v kapele vždycky spíše kytarista Vlasa, přestože spíše přes ten zahraniční. Já byl zarytý doomař :). Ale když už  jsem zmínil ten Debustrol, tak musím uznat, že jejich deska „Svět se zatočí s tebou“ mě svého času bavila hodně.

Jeli jste turné s Ador Dorath… Co pro tebe tato kapela znamená?

S Adorama se známe dlouhá léta, potkáváme se s nimi na různých akcích v podstatě už od dob našich prvopočátků … a jak jsme teprve teď nedávno v rámci našeho společného tour zjistili, začínali jsme vlastně ve stejné době. Co se jejich hudebního projevu týká, tak pro mě byli vždy takovou českou odpovědí na Cradle of Filth, přestože odpovědí svébytnou a svým způsobem i originální. Je to parta moc fajn lidí, se kterými se dobře povídá a pije :). Navíc i šikovných a talentovaných muzikantů.  Totéž v bledě modrém platí o dalších účastnících onoho výše zmíněného tour – o Postcards from Arkham. Taky moc fajn lidi. A Čepa (který bubnuje jak v Adorech, tak i v Postcards) je moc fajn na druhou :).

Můžeš na závěr popsat několika větami svoji osobnost? Co posloucháš, čemu se ve svém volnu věnuješ, co děláš za práci a tak dále…

Řekl bych, že jsem celkově dost uzavřený a málomluvný člověk. Umím velmi ocenit, když si někdo dokáže pomlčet stejně hezky jako já :). Z  koníčků, ke kterým si utíkám odpočinout od muziky, bych zmínil teraristiku, modelaření  (kitařina), obligátní filmo- a knihomolství a příležitostně sbírám známky a mince. Na své koníčky si vydělávám v automobilovém průmyslu, pracuji v technickém vývoji.