Těžko zařaditelní, originální, nezaměnitelní… Co by některé kapely za podobná slova daly. Jenže ona pasují jen na někoho, u nás mezi jedny z mála zcela jistě patří SIX DEGREES OF SEPARATION (SDOS). Ti vznikli na sklonku roku 1996, takže letos je tomu dvacet let, během kterých SDOS zapsali na své konto osm nahrávek. Doommetalové začátky postupem času vystřídala agresivní muzika čerpající z řady metalových subžánrů, přičemž nejen fanoušci či pisálci, ale ani samotní muzikanti se nedokáží shodnout, zda SDOS hrají doom, thrash, death, black, speed nebo heavy metal. (úsměv) Ono je tam totiž od každého něco. Po vydání alba „Triotus, Tricephalus and Tribadism“ (jenž kapelu katapultovalo na výsluní domácí scény) se na čas zažil termín tri metal, který se ale později ze slovníku spisovné metalštiny vytratil, metalová encyklopedie uvádí thrash metal, ale to je hodně zjednodušující pohled. No nechme škatulky stranou, existence SDOS je natolik bohatá, že její zmapování se sotva vejde do dvou dílů. V tom prvním se budeme věnovat začátkům, demosnímkům, dvěma řadovým albům a samozřejmě i personálním změnám, které se většině mladých skupin v začátcích nevyhnou.
1996 – 1997 / Dark Ages
První demo dostalo poněkud bezvýchodný název, který jakoby předem signalizoval, že slušně rozjetou kapelu jeden temný rok potká. Na začátku ale bylo všechno takřka idylické, na konci roku 1996 se členové skupiny ABYSS, která existovala nějaké tři roky, rozhodli pro změnu názvu na SIX DEGREES OF SEPARATION. Tento jazykolam později kapele přidělal řadu starostí, kdekdo název komolil do takřka bizarních podob, nicméně originální je a dodnes jej v metalovém podsvětí nikdo další nepoužil. Termín znamenající šest stupňů odloučení je názvem teorie, která předpokládá, že každý člověk je spojený s každým člověkem prostřednictvím řetězce šesti sobě navzájem známých lidí. Jeden stupeň odloučení se definuje jako jeden známý, který člověka odděluje od dalšího.
Polovina devadesátých let přála doom metalu, byly to časy pomalé a hypnotické muzice zaslíbené, a tak není divu, že jejímu kouzlu propadl i kvintet Radek Zábojník (baskytara, zpěv), Miroslav Minařík (klávesy), František Dominec (kytara), Martin Canni Klinkera (kytara) a Martin Novák (bicí). Ti se sešli v již zmíněné skupině ABYSS, v níž uskutečnili první hudební kroky. Když zjistili, že stejný název už někdo použil, přišel Canni s nápadem pojmenovat se SIX DEGREES OF SEPARATION. Všem se to zamlouvalo, a zároveň to dalo nový impuls, který spočíval ve změně jazyka textů (češtinu vystřídala angličtina) a pětici nakoplo k intenzivní práci. Několikrát týdně se scházela ve zkušebně a během čtyř měsíců připravila šest nových songů, které v dubnu zvěčnila ve studiu ASGS v Uherském Brodě, s vokály pomohla hostující Tereza Holíková. Na demo „Dark Ages“ se vešla i jedna starší skladba z éry ABYSS, jediná, která byla už tehdy otextovaná v angličtině, „My Last Greetings“.
Vedle nahrávky jsou pro každou kapelu důležité hlavně koncerty, na ten úplně první má Radek nezapomenutelné vzpomínky: „První koncert SDOS byl velký zážitek pro všechny zúčastněné. Psal se červenec roku 1997, místo konání festival Ludkovická Plečka. Vylezli jsme na pódium, začal se zvedat vítr, na obloze se tyčily hradby černých mraků, kulisa jak z hororu! Po třetí písničce nás z pódia vyhnala opravdu silná bouře, která tehdy zahájila ony katastrofální záplavy, jež postihly velkou část Moravy. Takové entrée na scénu nemá jen tak kdekdo.“
Entrée bezpochyby interesantní, nicméně po řadě odehraných koncertů a příznivých ohlasů na demo se kapela na rok zasekla. Radek a Martin v září 1997 narukovali na vojnu, kde strávili onen temný rok, Canni coby nevoják si dobu nečinnosti SDOS zpestřoval hraním na baskytaru v deathmetalových DECAY.
1998 – 2001 / When Autumn Comes…
Ale rok utekl jako voda, na podzim 1998 se zocelení pánové vracejí z „války“ a okamžitě rozjíždějí kapelní aktivity. Za necelý rok vzniká v srpnu 1999 druhý demosnímek „When Autumn Comes…“. Mezi doommetalisty oblíbené roční období symbolizuje pomalou potemnělou muziku přímo ideálně, Radek má k podzimu také silný vztah: „Mám toto roční období rád. Líbí se mi barevné proměny přírody stejně jako celá ta podzimní nálada, kdy ve vzduchu visí i hnije kus melancholie. Je to pro mě hodně inspirativní a emotivní část roku. Když se to vezme kolem a kolem, tak je pro mě podzim největší emo ze všech em.“
Na demu se představuje nová zpěvačka Magdaléna Malaníková. I když ji obal uvádí jako členku sestavy, Radek později vysvětloval, že se legitimní součástí souboru stala až později: „Magda v období druhého dema nebyla naším stálým členem, k tomu došlo až mnohem později, vlastně až několik měsíců po nahrání debutu. Na demu nám vypomohla ,pouze‘ jako host(ka). Proto se také, celkem oprávněně, zdá, že na nahrávce zas až tolik prostoru nemá. Skladby totiž nebyly psány přímo pro ni, nýbrž jsme její hlas použili jen a pouze tam, kam se hodil už v připravených skladbách. Magdu jsme v té době znali již dobře z našich příležitostných setkání na společných pódiích s její tehdejší popovou kapelou SLUNEČNICE a věděli jsme tudíž dobře o kvalitách jejího hlasu.“
Skok z popíku do metalu není zrovna běžný, nicméně Magdino portfolio bylo o poznání pestřejší: „Zpívám v podstatě odmalička, začala jsem v lampiónových průvodech a prozatím skončila v SDOS,“ říkala s úsměvem Magda, a dodávala: „V 9. třídě to byla dívčí kapela THE SPELL GIRLS, v HANGOVERU jsem hrála na bicí, ale nejvíc jsem se naučila a vyzpívala v pop-rockové kapele SLUNEČNICE, dále to byly kapely FY, TRAFFIC JAM + spolupráce pro několik kapel v nahrávacích studiích.“
Zatímco Magda stála jednou nohou v kapele a druhou mimo, nakročil do ní další novic, kytarista Vlastimil Wlasser Urbanec. Po přezdívce sáhl i Radek, který si začal říkat Doctor; příchod Wlassera vysvětloval takto: „Kytarista František Dominec nás na několik měsíců kvůli zaměstnání musel opustit a jako záskok na jeho post přišel z kapely ATOMIC TOM & NUCLEAR JERRY Wlasser, který nám velmi ochotně pomohl. S Wlasserem jsme si natolik padli do oka, že u nás zůstal posléze po návratu Františka a od té doby jsme hráli se třemi kytarami. Ta tříkytarová anabáze však netrvala příliš dlouho, snad jen pár měsíců, neboť se František rozhodnul věnovat rodině a elektrickou kytaru pověsil na hřebík.“
2001 – 2003 / Moon 2002: Nocturnal Breed
Pět let po vzniku kapela dozrála na plnohodnotný debut. Původně sice plánovala třetí demosnímek, ale nabídku na vydání full alba samozřejmě neodmítla, Doctor: „My jsme v té době vydavatelství aktivně nehledali. Nabídka od Élysion přišla nečekaně sama od sebe. Vojtovi Smidkovi se nějakým mně záhadným způsobem dostaly do rukou naše demosnímky a ty se mu zalíbily natolik, že začal uvažovat o vydání desky u svého nově vzniklého labelu.“
Nahrávání tří starších skladeb z předchozího demosnímku a deseti nových probíhalo na etapy na začátku roku 2002 ve studiu Shaark. Volba studia byla vcelku logická, to, v němž vznikal předchozí počin, již neexistovalo, a tak SDOS zamířili do geograficky ideálního a cenově dostupného prostředí, Radek ale hlavně vzpomíná na setkání se zvukařem Standou Valáškem, který v budoucnu kapelu provázel na každém nahrávacím kroku. První zkušenost s profi studiem samozřejmě kapele taky přišla k duhu a zvuk debutu „Moon 2002: Nocturnal Breed“ se povedl nad očekávání, stejně jako hudba, která takříkajíc nabrala větší grády – zrychlila a zagresivnila. Na nahrávání se podílel i František Dominec, který v té době už s kapelou nevystupoval na koncertech, ale ve studiu si zabrnkal svou labutí píseň, a to ve skladbách, na jejichž vzniku se předtím podílel.
CD vyšlo symbolicky v den letního slunovratu 21.6.2002 a záhy začalo sbírat velmi příznivé ohlasy. Zaujaly nejen silné melodie a hitové pasáže, ale hlavně duety Radka a Magdy, kterým to spolu evidentně ladilo. Radek na svém zpěvu hodně zapracoval, a není od věci připomenout, kdo na něj měl největší vliv; Doctor: „Tak nevím, jestli tu historku vytahovat nebo ne, ale mám-li být upřímný, tak svůj podíl na té proměně má Big Boss, jemuž jsem před lety poslal náš demáč „When Autumn Comes…“ a on mi po čase napsal hezký dopis, v němž mimo jiné uvedl, že se mu líbí hlasová poloha, kterou jsem tehdy vlastně poprvé použil v části skladby ,Immortal Sins / Succubus Nights‘. Nechal jsem si poradit a od té doby se na tu polohu trošku víc soustředil. Čili sečteno podtrženo to byla rada nad zlato a já bych tímto Big Bossovi za ni velmi rád poděkoval.“
Hojně diskutovaný byl i obal, o který se, stejně jako u předchozího dema, postaral Václav Dr. X Sklenička, který se kapele ozval přes inzerát. Jeho ztvárnění nočního plemene (průvodcem předchozím demosnímkem byl podzim, tentokrát se jím stala noc, všechny skladby se kolem noci točily a tvořily koncept) na titulní straně k hudebnímu obsahu pěkně sedlo, stejně jako obrázky uvnitř bookletu.
Ke dvěma skladbám dokonce vznikly amatérské videoklipy, které se původně měly objevit na CD v datové stopě, ale právě kvůli ne úplně reprezentativní kvalitě z toho sešlo s tím, že když se CD vyprodá a bude dělat druhý náklad, udělá se jako 2CD tak, že na druhém budou právě ony pohyblivé obrázky plus další bonusy; nakonec ale k druhé edici nebylo nic.
Kapela po vydání debutu okamžitě vyrazila na koncerty, šestičlenný soubor se objevil i na řadě letních festivalů, nicméně další personální změny na sebe nenechaly dlouho čekat a na podzim 2002 odešel klávesista Miroslav Minařík. SDOS se tedy na dalších štacích prezentovali čistě kytarovým soundem, vyrazili i na první výlety do zahraničí (Rakousko a Švýcarsko), nicméně idylické období netrvalo věčně…
2003 – 2006 / Triotus, Tricephalus and Tribadism
V průběhu roku 2003 postihlo SDOS personální zemětřesení – bubeník Martin Novák a zpěvačka Magdaléna Malaníková kapelu opustili. Během relativně krátké doby tak odpadla polovina sestavy, takže se naskytla otázka, jak dál, co s klávesami, kde hledat novou zpěvačku… Doctor: „V tomhle jsme měli naprosto jasno hned, a to tak že ,bez bab‘. Trochu méně jasno jsme měli s postem kláves, který zůstal po odchodu Mirka Minaříka taky neobsazený a na nějž proběhlo i několik (podotýkám neúspěšných) pokusů o znovuobsazení. Po jisté době jsme ale nabyli přesvědčení, že to sice bude možná pro lidi šok, tolik změn najednou a pro některé snad i nestravitelné, ale že když už jsme se dostali k takovému svízelnému bodu, kdy se všechno sere, tak jame si řekli, že bychom rádi tu naši muziku uchopili trošku za jiný konec a pojali ji trošku víc agresivněji a hlavně kytarověji.“
Zatímco Magda se objevila v televizním pořadu Do-Re-Mi, kde jeden ze soutěžních večerů vyhrála, bubenický post zaplnil Jiří Pickard Gajdošík, mající zkušenosti z jiné moravské doomovky SACROSANCTUM i z ATOMIC TOM & NUCLEAR JERRY, kde se potkával s Wlasserem, s Wlasserem a Cannim pak spolupracoval v nástupci AT&NJ, projektu nazvaném SOMETHING. Pickard se velmi rychle s kapelou sžil, aby taky ne, když se podílel už na tvorbě textů k albu „Moon 2002…“ a tudíž spoluhráče dobře znal. Pickardova blesková adaptace zajistila pokračování koncertních aktivit prakticky bez přerušení a zároveň kontinuitu v tvorbě nového materiálu. K druhému mikrofonu se postavil Wlassoid (Wlasser si lehce upgradoval nick) a na podzim 2004 uzrál čas pro druhu desku, kterou se SDOS vypravili nahrát do studia Šopa, jež si otevřel odpadlík ze Shaarku, starý známý Stanislav Valášek. V jeho „kůlně“ a v LŠU ve Veselí nad Moravou vzniklo druhé album „Triotus, Tricephalus and Tribadism“, které SDOS katapultovalo do špičky tuzemské scény. Během velmi krátké doby byli takřka všude chváleni, hity „Light Hates Me“, „Separated“ nebo „Masterpiece of Pain“ lidé na koncertech vyřvávali a deska zabodovala i v anketě Břitva za rok 2005, v níž jí pisálci přisoudili signifikantní šesté místo. Originální název alba vysvětloval Radek: „Triotus je bytost s třema ušima, Tricephalus bytost s třemi hlavami a Tribadism je jiný výraz pro lesbickou lásku.“
Album s nezapomenutelným titulním coverem vyšlo na začátku roku 2005, opět u Élysion, na které pěla kapela jen samou chválu. V té době šlo vedle Redblacku o druhou poměrně silnou podzemní firmičku, jejíž produkce byla na očích, v metalových časopisech se objevovaly reklamy a hlavně se prodejnost fyzických nosičů pohybovala v úplně jiných číslech než dnes, což platí i na návštěvnost klubových koncertů nebo menších festivalů. SDOS je objížděli jako na běžícím pásu, v roce 2006 si mohli zaknihovat i řadu nadstandardních štací, ze kterých lze vypíchnout třeba koncerty s ROTTING CHRIST a GALADRIEL v Bratislavě a ve Zlíně v červnu 2006. Vzpomíná Doctor: „Celá akce nakonec dopadla k všeobecné spokojenosti. Nebyl to teda zrovna nijak extra výdělečný podnik, ale každopádně jsme si užili kopec srandy, získali nové kontakty a hlavně kamarády. Oni ti kluci řečtí jsou totiž velmi přátelští lidé a navzdory svému kultovnímu postavení v žánru i sympaticky skromní. No a co se týká GALADRIEL, tak s těmi se známe již poměrně dlouho a na každé setkání s nimi se velmi těším! Celé to miniturné byl vlastně nápad právě Doda z GALADRIEL, který se na nás obrátil s tím, zda bychom se na této akci nechtěli podílet. A kdo by nechtěl, že. Původní představa sice vypadala trošku jinak, mělo se jednat o vícero koncertů po střední Evropě, z toho však postupem času sešlo a celá šňůra se smrsknula pouze na dva koncerty – bratislavský pořádaný GALADRIEL a pak ten náš zlínský.“ Mezi další památeční vystoupení lze zařadit sdílení pódia s NEVERMORE, THERION či SOILWORK na zlínské Metalmanii nebo předskakování dalším velikánům MOONSPELL, plus pochopitelně účast na většině letních festivalů, AFODem počínaje, Basinfirefestem pokračuje a Brutal Assaultem konče. Wlassoid: „Myslím, že každý koncert je třeba odehrát naplno, aby si posluchač kapelu zapamatoval a něco si z jejího vystoupení odnesl. Je to taky jediný způsob, jak na živo lidi strhnout na svou stranu, což při koncertě s nějakou tou hvězdou je mnohem těžší. Je to ale zároveň výzva a možnost potlačit tu naši káru o kousek dál, a hlavně se z toho nepo… Co jsme si navařili, to si musíme i sežrat. (úsměv) Samozřejmě to, že se nám poštěstilo stát na stejném pódiu např. s kapelou NEVERMORE, je pro mě velká čest a v tomto případě se nedá mluvit o bázni, jako spíš o radosti a pocitu, že naše práce má jakýsi smysl.“
Vedle aktivního hraní ale kapela nelenila a do propagace investovala nejen čas, ale i peníze. Výsledkem byl výjimečný videoklip ke skladbě „Light Hates Me“, jehož natáčení provázela řada zajímavých událostí, které nejlépe přiblíží hlavní protagononista (= herec hlavní role) Doctor: „Myslím, že dobře zvládnutý klip je výborným nástrojem propagace a přestože člověk nemůže očekávat jeho masivní rotaci na obrazovkách televize, tak tady máme přece další nástroje jako internetové servery, které lze k prezentaci klipu výborně využít. Nepopírám ani to, že výroba klipu ke skladbě ,Light Hates Me‘ byla pro nás i novou formou tvůrčího sebeuspokojení, něčím úplně novým. Pracovali jsme s týmem profesionálů ze Zlínských filmových ateliérů, tudíž jsme měli jedinečnou příležitost nahlédnout do kuchyně a kuchařům takříkajíc přímo pod pokličku. A to, že samotný natáčecí maratón byl fyzickým i psychickým testem vůle a výdrže, to už je na jiné povídání. Nadosmrti nezapomenu na chvíle, kdy jsem se po poslední klapce celý bílý od balakrylu (viz poslední scéna klipu), umaštěný od motorového oleje (viz celý zbytek klipu), na dně fyzických sil po náročném natáčení, a zmrzlý (točilo se v nijak toho roku teplém dubnu) šel ve Zlínských filmových ateliérech opláchnout do tamních sprch a s hrůzou zjistil, že: za prvé jsem si s sebou nevzal mýdlo ani šampón, ale že za druhé ve sprchách neteče teplá voda a to ani náznakem!!! (smích) No a teď ten problém – jak to svinstvo ze sebe dostat? V ledové vodě… No, hrrrrrrrrůza! (smích) Celkově nás výroba klipu přišla na 30 000 Kč, z čehož nejdražšími položkami byl pronájem ateliéru (práce probíhaly v ateliéru Karla Zemana, ano, tam, kde vznikaly všechny ty nádherné filmy) a pronájem kamery. Samotné práce byly hodně zdlouhavé. Točilo se čtyři víkendy a to stylem od rána do večera pomocí tzv. pixelizace obrazu, což v praxi znamená, že se s hercem pracuje jako s loutkou při klasické animaci, tj. rozfázovaný pohyb se snímá (fotí) kamerou políčko po políčku, které se ve výsledku spojí v pohyb připomínající skutečnou loutku. Režisérem byl nadaný Michal Kubíček.“
Po deseti letech existence se SDOS etablovali mezi tuzemskými špičkovými kapelami, nicméně žádné velké oslavy k tomuto výročí nepřichystali. Proč? Doctor: „Vzpomněli jsme si, ale jen tak pietně. Já osobně nejsem oslavám příliš nakloněný, i takové věci jako oslava narozenin, jsou pro mě utrpením, a tak jsem na nějaké oficiality k deseti letům kapely vůbec netlačil.“
2006 – 2008 / Chain-driven sunset
Po deseti letech existence, čtyřech nahrávkách a spoustě koncertů by leckoho mohla přepadnout ponorková nemoc, nebo, jak se s oblibou říká, vyhoření, ale SIX DEGREES OF SEPARATION zatím měli elánu dost. Už v jubilejním roce 2006 začali připravovat další album; nejprve natočili tři demosnímky, v únoru 2007 pak nastoupili do osvědčené Šopy, aby se znovu svěřili do rukou Stani Valáška. Doctor: „Dlouhodobým výzkumem a pozorováním jsme prostě dospěli k závěru, že studio Šopa je pro nás tou nejlepší možnou alternativou, zárukou profesionálního přístupu a kamarádské atmosféry. Při předchozích setkáních jsme si všimli, jak neocenitelné postřehy a rady ze Standy Valáška padají. Byl to vždycky ten pohled do kuchyně zvenčí a z odstupu, nebo tomu říkejme třeba ,rady nad zlato‘, které člověk, žijící ve svém vlastním světě a malující si vzdušné zámky, potřebuje, a které ho vrátí nohama na zem. No a právě proto jsme se před nahráváním desky ,Chain-Driven Sunset‘ rozhodli, že to tentokrát zkusíme udělat trochu jinak, po vzoru slavných kapel, a Standu jsme s ohledem na jeho zkušenosti a názory požádali o plnou produkci desky.“ Se zvukem bicích vypomohl Vlasta Kozubík (RUDÉ KOSTRY, PALADRAN), klávesy v hitu „Freeing Misery“ nahrál Martin Vavřík.
Název „Chain-Driven Sunset“ není zrovna jednoznačný, Doctor jej (ne)vysvětloval takhle: „Ten název je myšlen jako podnět pro lidskou fantazii. Může to být vize robotických mechanismů ukrytých někde hluboko v nás i všude kolem, stejně jako parafráze na soumrak obyčejných lidských citů – soumrak za jehož nitky-řetězy si taháme vědomě i nevědomě sami. To je můj pohled na věc, ale nechť si pod tím představí každý co chce.“
Každý taky hned při prvním poslechu třetího alba SDOS pozná, Vlasa (který opět lehce pozměnil svůj nick) to potvrzuje: „Myslím, že za ty roky jsme si vytvořili určitý rukopis, který je pro nás daný a svým způsobem nás vymezuje. Pro SDOS byla vždy určující melodičnost a důraz na sevřenost hotové písničky. To si myslím přetrvává pořád.“ Přesto se nějaké rozdíly našly, alespoň je viděl Pickard: „Z mého nástrojem okleštěného pohledu jsou ,Triotus‘ a ,Chain‘ naprosto odlišné, hlavně způsobem aranží a hlavologií, která za tím stála, nicméně toto asi bude něco, čeho si posluchač pravděpodobně nevšimne. Když to teda vezmu všeobecně, tak si myslím, že konzistentní v ,tvorbě‘ SDOS je jakýsi specifický feeling, který zprostředkovává kombinace lidí, kteří se na tom podílí, ale nejvíc pak pocitová libreta skladeb, zdrcující většinou made by Dr.“ Made by Dr. je i většina hudebních nápadů, na kterých ale posléze pracují všichni dohromady. Doctor se sice tu a tam zlobí, když mu podle něj vyloženě výborný nápad ostatní neschválí, ale kapela funguje na demokratické bázi a tak když něco nesedí všem, vezmou to holt z jiného konce. A hlavně se snaží dělat skladby tak, aby je bavily hrát i po delší době. Doctor říkal, že není těžké dát dohromady stupiditu, která se může těšit všeobecné oblíbenosti, ale kdo to má pak hrát?
Živě se kapela prezentuje od jary 2007 s dosud nevydanými songy, další novinkou je posílení sestavy o nehrajícího člena. Narozdíl od jiných, kteří když už někoho nehrajícího uvádějí jako nehrajícího, ale nešlo o manažera, ale o zvukaře, o němž Vlasa říkal: „Zrnko je přesně to, co chybí spoustě našich kapel. Je to člověk, kterého známe už řadu let. Je velice šikovný zvukař a také bubeník. U nás se stará o zvuk, díky čemuž myslím i kvalita koncertů šla hodně nahoru. Často se stává, že se kapela může na pódiu rozkrájet a stejně je to k ničemu. Prostě když to z toho PAčka neleze, je to v pr… Nevím, jak to dělá, ale on to vždycky nějak z těch beden dokáže vymáčknout. Taky mezi nás perfektně zapadl a to je k nezaplacení.“ Zrnkův zvuk mohli přes léto slyšet fanoušci na řadě festivalů, kromě Masters of Rock třeba na AFODU nebo na Basinfirefestu i na domácí Ludkovické Plečce.
Album „Chain-Driven Sunset“ se těšilo obliby nejen u posluchačů, ale zaujalo i hudební kritiky, díky nimž získalo nominace na ocenění Břitva a v dané žánrové kategorii na cenu Anděl. I když to ani jednou necinklo, uznání od nezávislých publicistů potěšilo.
2008 – 2010 / Of us
Po úspěšném „Chain…“ období lemovaném aktivním koncertováním po klubech i festivalech pomalu vznikaly nové skladby. Jako obvykle kapela songy nechávala uzrát, pilovala pracovní verze, aby v září 2009 opět zavítala o Šopy a během dvou měsíců nahrála album „Of Us“. SDOS by rádi vydali novinku u zahraničního labelu, protože doba se změnila a prodeje desek šly všeobecně dolů. Síla tuzemských labelů postupně slábla a zahraničí samozřejmě znamenalo reklamu a prodeje venku. Doctor: „Jednali jsme s rakouskými Napalm Records a jistou dobu se zdálo, že se situace vyvíjí správným směrem. Nadějně to vypadalo ještě před samotným zahájením nahrávání alba, veškerá jednání pak však z ničeho nic zkrachovala. Proč firma nakonec z jednání vycouvala, úplně netušíme; napsali nám jen, že ,nejsme koncepční‘. Z čehož mi ovšem vyplývá, že jsme teda asi antikoncepční. (smích)“
Nabízela se samozřejmě možnost zůstat u Élysion, majitel Vojta Smidek zájem měl, ale SDOS usoudili, že pod tuzemským labelem, který se navíc postupně orientoval hlavně na knihy, se nikam neposunou. Všichni prostě cítili, že potřebují změnu, neúspěšné vyjednávání s Rakušany nakonec vyústilo v založení vlastního labelu Triotus Production, k důvodům pak Doctor přidával ještě jeden: „Chtěli jsme si agendu kolem vydání zkusit na vlastní pěst, mít kolem veškerých aktivit absolutní kontrolu. Většinu věcí ve vztahu se zahraničím jsme si stejně i za dob u Élysion vyřizovali po vlastní linii, takže nebyl důvod proč to nezkusit.“
„Of Us“ je pro metalové album poměrně netradiční název, jeho pozadí opět vysvětloval Doctor: „Název desky se zrodil už s demy prvních nových věcí, byl to tak trochu spontánní nápad, ale zůstal platný, protože introspektivní tendence v textech překvapivě vydržely po celé ty dva roky, co deska vznikala. Překvapivě říkám záměrně, protože většina textů vzniká víceméně na základě okamžité inspirace, a v těchto případech to prostě uhýbalo ,zpět dovnitř‘. ,Of Us‘ je pár cárů ze školní fotky života, posledních pár let, nemá tendence být objektivním portrétem, jsou to spíš takové ty nejasné detaily mimo zaostřené usměvavé obličeje hlavních protagonistů a příběhy skryté ve zdánlivě nahodilých gestech tak, jak fotograf osud zachytil na svůj daugerotyp. ,Of Us‘ je o nás.“
V této souvislosti by se nabízelo, aby textům rozuměla většina potenciálních fanoušků, tudíž fanoušků českých. Nicméně Pickard o textech v češtině nechtěl slyšet: „Myslím si, že čeština pro SDOS zatím není. Z mého pohledu občasného textaře je to hlavně proto, že napsat dobrý český text, který by měl hlavu a patu, byl o něčem, a navíc ještě zpívatelný, je neskutečný problém. No, on je to samozřejmě problém i anglicky, ale já i v jednoduchých anglických větách cítím tu ohebnost, pro kterou už v češtině je potřeba mít cit pro poetické vyjadřování. Nejsem žádný poeta, ale angličtina mi pomáhá to předstírat.“
Na pódiích pak kapela předstírala, že jí to jde samo, ale ono zdání klame, ne každý, kdo suverénně vypadá, suverénem opravdu je. Mrška tréma se nevyhýbá ani zkušeným muzikantům, Vlasa: „Tréma je vždy. Je jedno, o jak velkou akci jde. Člověk má strach, že něco někde nevyjde, a pak z toho bude ostuda. Je to myslím normální. Vždycky neseš kůži na trh a zkazit něco je tak snadné. Stát se může cokoliv, i když je ten playlist 1000x obehraný. Ale v okamžiku, jak vylezeme na pódium a hrábneme do strun, to tak nějak spadne a dál se snažíme si to jen užívat.“ Doctor si to užívá ve svérázném ohozu připomínajícím kněžský hábit, což vysvětloval tím, že stylizace do jakéhosi ,kazatele‘ mu taky pomáhá bojovat s trémou, která když se nedostaví, naznačuje, že něco nedopadne dobře…
2010 – 2012 / Ubl
Dobře ale dopadlo angažmá dalšího neviditelného člena soukolí SDOS, manažera Kurtyho, který se začal starat o agendu spojenou s vydáním „Of Us“ i s organizováním koncertů. Na kapelou tradičně pořádaném February Hard Show 27. února 2010 neproběhl jen křest „Of Us“, ale byl pořízen zvukový i obrazový záznam, a protože s ním měli pánové velké plány, už dopředu neponechali nic náhodě a svěřili technickou stránku do rukou profesionálů, ať už šlo o zvukový a světelný park nebo natáčení na kvalitní kamery vedené odborníky. Další práci ale museli obstarat členové klanu, jmenovitě Vlasa vzhled pódia a nezbytné postavení rozmanitých konstrukcí, Kurty střih a finalizaci, Zrnko záznam zvuku, Pickard obal, ostatní práce ostatní. (úsměv) Na den D, resp. trable, které se na poslední chvíli začaly množit, vzpomíná Kurty: „Zvukař dorazí včas, ale bedny PA se nevlezou tam, kde s nimi bylo počítáno a budou vadit kamerám. Světelné rampy zakrývají dominantní grafické prvky scény. Světla svítí, ale kompresory a chladiče mlčí. Po hodinovém bloudění dorazily kamery (i s kameramany), ale mají moc krátké stativy, aby mohly být na zemi, a na stůl moc dlouhé. Kolejnice před pódiem se houpe a s ní i záběr. Chybí místo na uložení nahrávacích harddisků. Kapela je nervózní a bubeník ztratil hlas. Snad to není nakažlivé.“
Nicméně všechno se nějak podařilo vyřešit, nahrávání proběhlo a poté se SDOS vydali na jarní turné ve společnosti CRUADALACH a ABSTRACT po českých i slovenských klubech, v létě pak tradičně poctili svou účastí AFOD i Masters of Rock. Během celého roku 2010 ale hlavně pracovali na realizaci DVD, což byla práce vskutku mravenčí. Největší porci zvládl Kurty, který se po nocích mořil se střihem… a prvotní nadšení z toho, jaká že to je kreativní činnost, brzy vyprchalo a přešlo v alergii na vše, co symbolizovala zkratka SDOS. Radost ze spolupráce se čtyřmi pány taky neznala mezí, postupně jim byly předkládány jednotlivé skladby, ke kterým měli připomínky typu „tady je ten střih nějaký divný“ (v jednom případě) a „tyvoe, tady se tvářím jak debil, dej tam jiný záběr“ (398 případů). Dalším martýriem byl výběr a střih bonusů, který zabral skoro stejně času jako finalizaze koncertních obrázků. Takřka roční práce, na níž se podílel i Standa Valášek ladící zvuk, se dočkala realizace jak se říká do roka a do dne, a aby toho nebylo málo, šlo o box obsahující DVD+CD, přičemž CD obsahovalo novinkový materiál čítající šest skladeb; ve dvou případech se jednalo o specialitky převzaté z nemetalových končin.
Komplet nazvaný „Ubl“ tedy vyšel, opět pod praporem Triotus Production, na dalším ročníku February Hard Show, ale kapela se ocitla ve slepé uličce. Únava z hektického období si vybrala svou daň, kterou nevybalancovala ani Břitva za nejlepší video roku 2011… a SDOS se uložili do stavu hibernace.
2012 – 2016 / The Hike & Other Laments
Ale hibernace, jak známo z přírody i vědeckofantastických románů, má smysl pouze tehdy, když se z ní spící tvor probudí. Což se naštěstí týkalo i SDOS, Doctor: „Prodělali jsme si malou krizičku, vyměnili palivové články, škrtli znovu pod kotlem a jede se dál. (úsměv) Změna na jakémkoliv postu nepřipadala v úvahu. Jednak se nejednalo o hromadnou nenávist vůči nějakému konkrétnímu viníkovi, který může za všechno a bude pykat za všechno, ale o jakýsi hromadný pocit vyhoření; a zadruhé, pokud by kdokoliv odešel, tak už bychom se dle mého názoru asi nikdy nesešli. Alespoň já bych v sobě dost obtížně nacházel sílu začínat znovu od začátku.“
V době temna se Vlasa připojil k obnoveným HYPNOS (na několik koncertů se přidal i Canni, později i nastálo), po restartu začala kapela připravovat nové skladby a vrátila se do klasického kolotoče: skládání, cizelování, studio Šopa, vydání desky… u nového labelu; Doctor: „V podstatě se dá říct, že po dvou vlastními silami realizovaných vydavatelských pokusech jsme byli zase rádi, že nám někdo s celou touto agendou pomůže. Tím spíš, že zájem projevila nejagilnější tuzemská firma, jakou MetalGate bezesporu v našem ranku je. Jsme za možnost spolupráce právě s nimi moc rádi.“
Album „The Hike And Other Laments“, nahrané v červnu, vyšlo v prosinci 2013 a obsahovalo samé lamentování. Pickard se k textům vyjadřoval s úsměvem, takže věřte-nevěřte: „Pěstujeme cykloturistiku, která je velkým zdrojem inspirace a odřenin, a drtivá většina textů je inspirovaná zážitky nebo pozorováními v sedle, případně při neočekávaném vynuceném sesednutí z něj. Například ,Calm‘ je inspirovaná urputnou křečí v lýtku, ,Dark Side‘ je protestní song vůči nejnovějším regulím Českého svazu cykloturistiky ohledně morálně přípustného množství tekutin na deset kilometrů, a ,The Hike‘, jak už název napovídá, je o výjezdu na Javořinu.“
Hudebně jsou to opět typičtí SDOS, nicméně na slova o originalitě Pickard reagoval zdrženlivě: „Nazývejme věci pravými zájmeny, já si myslím, že nás každý, kdo už s námi měl tu hanbu, pozná v momentě, kdy Doctor rozvibruje hlasivky. Určitě bych nepoužíval honosně znějící termíny jako originalita a svébytnost, ale upřímně si myslím, že to, co nás do určité míry odlišuje, je Doktorův výraz, jak hlasu, tak v obličeji. Muzika se za ty roky docela změnila, a je desku od desky trochu jiná (v rámci žánru a našich schopností), ale Doctorův hlas působí jako silný společný jmenovatel, který tyto změny tak trochu upozadí.“
Album opět sbíralo víceméně kladné ohlasy a recenze, tak se člověk neubránil dojmu, že to SDOS mohli dotáhnout dál, kdyby… Kdyby se na kapelu třeba usmálo štěstí, nebo se více snažila (?), nebo dělala lepší muziku (?). Doctor se nad zahraničním „neprůrazem“ zamýšlel: „Za nás můžu říct, že jsme se o průnik do povědomí fanoušků v zahraničí snažili poměrně intenzivně v období alb ,Triotus‘ (´05) a ,Chain‘ (´07). Bohužel musím konstatovat, že výsledný efekt byl minimální. Zda to bylo dáno špatnou dobou, nebo jsme to dělali blbě, nebo o naši muziku prostě jen nebyl zájem, nebo všechno dohromady, nevím. To ať posoudí jiní. Průběžně jsme v té době pročesávali internet, hledali kontakty na zahraniční časopisy a webziny a ty následně obesílali s dotazem, zda by měly zájem o CD na recenzi. Málokdy se člověk dočkal třeba jen odpovědi, nějaká úspěšnost toho počínání by se dala vyjádřit v jednotkách procent. Celkem demotivující, že ano. Poměrně dobře se na druhou stranu dařilo navazovat kontakty s časopisy v Německu, kde nám v té době vyšlo také dost hodně slušných recenzí a sem tam i nějaký ten rozhovor. Na druhou stranu musím ale na rovinu říct, že třeba s nějakou koncertní aktivitou směrem ven jsme to moc nepřeháněli. Možná to byla chyba, možná jsme přespříliš věřili moci internetu a doufali, že lidi si nás sami najdou.“
Nenašli, ale co… doma se SDOS daří, fanoušci na každé album netrpělivě čekají, užívají si koncerty, takže žádná beznaděj… Doctor: „O beznaději v pravém slova smyslu snad nelze mluvit. Člověk si hold nesmí malovat příliš velké vzdušné zámky (malé jsou naopak povoleny, neřku-li přímo nutné), aby jednou v budoucnu nenastal tvrdý střet s realitou; a zároveň je třeba být pozitivně naladěn, aby ten případný náraz dokázal s humorem ustát. Musí být smířen. A já osobně, čím jsem starší, tím jsem smířenější (úsměv). Chce to nebrat se úplně vážně a se umět radovat z maličkostí.“
2016 / Simple
A nejspíš právě ono radování se z maličkostí stojí za tím, že se letos SDOS dožili ve zdraví 20 let. A chystají oslavu, a nejen tu. Doctor: „V současné době makáme na dvou videoklipech (jeden bude hraný, druhý krásně animovaný) a pomalu se psychicky připravujeme na své první vystoupení po půlroční pauze, na němž bychom rádi představili i něco z nového materiálu. Stane se tak v rámci MetalGate Czech Death Festu. No a zároveň se připravujeme i na velkou oslavu našeho 20. výročí, která se uskuteční 30. 7. 2016 v našem domácím prostředí v Ludkovicích u Luhačovic, na něž bych rád tímto všechny pozval. Plánujeme dost netradiční setlist, v rámci něhož by se s námi na pódiu měli ukázat i všichni bývalí členové a souputníci. K mání a ochutnání by na místě měla být i speciální várka piva nazvaná ,Twelve degrees of separation‘ a výběr z hroznů panenského sběru nazvaný ,Triotus‘.“
V den, kdy vyjde tento časopis, vyjde i nové album „Simple“, o němž bude řeč až příště. Teď se sluší nějak dvacetiletou historii ukončit, pokud možno pozitivně, a od toho tu máme Doctora: „Budu neskonale šťastný, když nám ještě dlouho vydrží společná radost, kterou máme to privilegium s muzikou zažívat. A když na nás naše múza nezanevře a dovolí nám přivést na svět ještě nějakou tu hezkou písničku. (úsměv)“
Recenze:
Dark Ages (demo 1997)
Okřídlené rčení „každý nějak začínal“ lze samozřejmě použít i na prvotinu SDOS, nicméně za první demo se Radek a spol. stydět nemusí. Ve srovnání s tím, co SDOS hrají od roku 2005, jde o úplně jinou muziku, prim hrají pomalá tempa, v nichž si lebedí jak kytary, tak klávesy. Radkův zpěv je čistější, k pozdější expresivní poloze má daleko, angličtina taky nezní zrovna libozvučně, ale i přes určitou kompoziční nevyzrálost a aranžérskou nejistotu lze „Dark Ages“ i po takřka dvaceti létech od vzniku poslouchat a neošívat se při tom. Některé skladby jsou sice kostrbatější a mají přepálenou stopáž (desetiminutová „Forever Cutting My Veins“), některé ale drží celkem slušně pohromadě a disponují posmutnělými, přesto chytlavými melodiemi, nebo zaujmou zařazením ženského sopránu či trochu svižnějšími tempy. Za nejpůsobivější skladbu považuju dramatickou „Children Of Sun“, která lehce připomene podobně stylově zaměřené BONE ORCHARD. Celkově sice prvotina pluje na doommetalové vlně, ale řekněme soft verzi, která má blíž k rocku než k bolestivé bezvýchodné muzice.
When Autumn Comes… (demo 2000)
Kompozičně vyspělejší, s lepším grafickým doprovodem, zvukově chatrnější, tak by se dala charakterizovat druhá demonahrávka, pořízená v ASS studiu v srpnu 1999, dokončená ale až na začátku roku 2000, kdy proběhl v bojkovickém studiu Prodigi mix a mastering. Kapela se vyprofilovala v originálnější těleso, stále sice vycházející z doom metalu, ale pošilhávající i okolo. Sázka na vzletné melodie a svižnější tempa vyšla, byť i tady platí, že výjimka potvrzuje pravidlo; onou výjimkou budiž křehká „The Repentance“ postavená na klavírním vybrnkávání a mužském polozpěvu/polorecitaci. Z historického pohledu je nejzajímavější, jak se tři skladby znovu nahrané na debutové album proměnily, jak je kapela později dokázala vylepšit, zatraktivnit, na čemž má samozřejmě podíl mnohem lepší zvuk, ale i kvalitnější instrumentální výkony a výkon hlavního pěvce. To Magda to dávala s přehledem už na demu a skladby s její účastí patří jednoznačně k těm povedenějším, hlavně „Seeds Of Evil“, Radek zase pozdější možnosti naznačil v dvojskladbě „Immortal Sins / Succubus Nights“. Zato „Broken“ působila vyloženě fádně…
Moon 2002: Nocturnal Breed (CD 2002, Élysion)
„Moon…“ jsem svého času sjížděl takřka do zblbnutí. Řada pečlivě vystavěných skladeb nepostrádajících gradující pasáže mi utkvěla v paměti dodnes, ostrými náboji střílejí SDOS hned po z mého pohledu zbytečném intru. „Prayer“ je asi největší hitovka, která s doom metalem už ani nekoketuje; tempo je svižné a muzika postavená hlavně na kytarách, které jen v pozadí podkreslují klávesy. Radek už si našel polohu hlasu, která jej odlišovala od všech, své udělalo i studio Shaark, které nahrávku obléklo do slušivého zvukového hávu. V každé skladbě lze najít něco zajímavého, co se v jiné neopakuje, ať už v podobě klávesových parádiček, kytarových ataků, melodií, nebo vokálních eskapád, na druhou stranu se sem tam objeví i ne úplně dotažené nápady, což lze ale shovívavě přejít, přece jen jde o debut. Zajímavou skutečností je, že skladby nedělí žádné mezery, ale že na sebe bez přerušení navazují, přesto se většinou daří uskutečnit přechod bez šokového efektu. Možná je škoda, že se Magdin zpěv objevuje až ve čtvrté zpívané položce „Dream And Reality“, kterou okamžitě její projev (a duet s Radkem) katapultuje mezi královské počiny alba, zajímavé jsou i zpestřující hudební prvky, i změny nálady v průběhu skladby. Klavír si dáma a pánové neodpustili ani tentokrát, jako intro „Moon And Lust“, intro „Seeds Of Evil“ obstarává strašidelný šepot, aby se z něj skladba přelila do majestátní polohy, kterou opět korunuje ženský zpěv, stejně jako „Immortal Sins…“. Přímočará „Raven Comes…“ předznamenává věci příští, které rozkvetly na skvělém „TTT“ albu.
Triotus, Tricephalus and Tribadism (CD 2005, Élysion)
Trimetalová paráda! Neskutečná jízda. Jeden „masterpiece“ za druhým, včetně druhého „Masterpiece Of Pain“, před kterým to ale roztáčí úvodní nářezničina „Shade Of Triotus“. Bez intra, rovnou přímočarý atak, klávesy ty tam a bicí na úplně jiném levelu než dříve. Ne, že by předchozí bicmen neuměl hrát, ale bicí byly pojaté úplně jinak, tentokrát mají švih a jejich dusot žene většinu skladbu neúprosně kupředu. Doctor přiostřil hlasivky, Wlassoid jej doplnil méně narušeným vokálem, ženský zpěv je ten tam, stejně jako klávesy, a výsledkem je agresivní progresivní jízda v thrashových tempech s ultra hitovými momenty, které obstarávají chytlavé a lehce zapamatovatelné refrény, které i ze zdánlivě nevýrazných skladeb vykouzlují atraktivní záležitosti („Insanity“ například). Ale nejen divočinami jsou SDOS živi, album si bere co do tempa oddychový čas zhruba v polovině, kde se kapela otírá o své doomové kořeny, aby posléze dvakrát explodovala – poprvé klipovkou „Ligh Hates Me“, podruhé po další tesknotě „Evening star“ (slyšte v ní baskytaru!), kdy je odpálena nejsilnější nálož „Separated“. Po ní si ještě chlapi zašpásovali s dechy a samotný závěr pak patří bonusové lahůdce „Lonesome“, kterou napěla pěnice z nejpovolanějších, Zuzana Jelínková (tehdy Lípová) z DYING PASSION.