Metalirium (Jan Němec, 20.6.2016, hodnocení: 8/10)

Když jsem se Six Degrees Of Separation dělal rozhovor před vydáním alba „Chain-Driven Sunset“, slibovali, že novinka bude barevnější než předchozí desky. Přesně na tuto větu jsem si vzpomněl při poslechu „Simple“. Ne, že by nová placka měla „Chain-Driven Sunset“ v tomto směru nějak konkurovat. Spíš naopak – barev na ní moc nenajdete. Ale zato odstínů nabízí tolik, že jí je můžou závidět i nejmenované dámské erotické romány. Podobně, jako má spoustu odstínů i lidská povaha, emoce a vlastnosti.

Právě ty jsou totiž leitmotivem celého alba. A přestože se setkáme prakticky se všemi pocity od lítosti až po zuřivost, nemůžu si pomoct, ale hlavní roli hraje melancholie. Někde člověka pohlcuje zcela, jindy se ho jemně dotýká a příště ho jen tiše pozoruje zpoza zuřivých kytar. Pořád tu ale je. A právě její odstíny vás obklopují od prvního úderu bicích do posledního kytarového riffu.

Bojovat s ní je zbytečné. A vlastně byste byli i sami proti sobě. Naopak, ideální je nechat se nést a nebát se do ní ponořit. Což koneckonců platí pro celou tvorbu Six Degrees Of Separation. Odměnou vám bude, že ani po dvacátém, čtyřicátém nebo sedmašedesátém poslechu vám deska nezevšední. A že skoro vždy najdete poklad, o kterém jste dosud nevěděli.

Přestože také na nové desce můžete zapomenout na rvavost z dob „Triotus, Tricephalus and Tribadism“, agresivitu najdete i tady. A nejen ve skladbách, které na to upozorňují už svým názvem jako například „Fury“. Najdete ji skoro všude. Jen oblečená do melancholického hávu není tak patrná. Přesto se můžete spolehnout, že vás budou kytary skoro bez přestání drtit. Možná ne tak ostře jako dřív, ale o to vytrvaleji.

A víte co? Bude se vám to líbit. Stačí jen otevřít uši i duši.