Názvy vašich alb (snad s výjimkou Of Us) bývají poněkud spletité a nutí k zamyšlení. S novinkou Simple je to zdánlivě naopak, ale i zde se nejspíš bude skrývat množství jinotajů či spodních vrstviček. Na první poslech by se dal titul vztáhnout i k tomu, že jste připravili na své poměry spíše přístupnější a přímočařejší muziku, ale nevěřím, že by to bylo myšleno zrovna takhle.
Pick: Hm, už odpověď na tuto otázku není jednoduchá (mrk mrk). Ćástečně byla zodpovězena už mezi řádky formulace otázky, ale je potřeba uvést na pravou míru ty jinotaje. Prvotní nápad a s tím spjatý název desky vznikl během nahrávání Hájku, kde nejčastějším komentářem zpoza myšpultu byla nějaká variace na provařené rčení „proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, že?“. Nasnadě tak bylo zamyšlení, jak by to vypadalo, kdyby se to od začátku vzalo jednoduše. A to úplně k základům. Jednoduché, dřevní motivy a aranže. Archetypální texty. Jenomže jak se prokopat ke kořenům a vydestilovat to, co je základ muziky kterou děláme? Jaká témata stojí za motivy, které skrývají vrstvy dalších motivů? Paušálně jsme se pokusili odrazit od myšlenky, že všechno složité je v zásadě kombinací nebo vzájemným působením jednoduchých, primárních impulzů, a tento koncept jsme se snažili mít na paměti. …nezdařilo se to ani u té krátkodobé. Dr opět zjistil, že nejenom že nedrží pevně v rukách otěže spřežení divokých koní táhnoucích jeho rozhrkaný žebřiňák inspirace, on ani není tím, kdo vůz řídí, spíš bojuje zuby nehty, aby nevypadl z korby. Já jsem zase narazil na to, že psát o archetypálních tématech přímo je pro člověka s mými schopnostmi jenom žeň pro klišé, a ve finále mě Dr.ovo spřežení srazilo do škarpy tvůrčího bloku. Nakonec pomyslnou čest zachránil Vlas, který nečekaně přišel s opravdu krásnou a čistou kompozicí, a inspiroval jí i grafiku. Takže spodní vrstvičky nejsou v tomto případě záměrné, jsou spíš obhajobou pro snahu. Simple je roztřesená odpověď na výše zmíněné rčení, a ta odpoveď je „…u J.J.Campbella, proč jsou jednoduché věci tak složité?!“.
Už jsem četl vaše vyjádření, že je materiál ze všeho nejvíc písničkový (ruku v ruce s tím jde důraz na melodičnost, ale na tu jste nerezignovali nikdy – možná to jen na posledních deskách více vynikne). Přidal bych postřeh, že celkový výraz SDOS je v současnosti (zdravě, nikoliv vyčpěle nebo tak něco) lehčí, vzdušnější, snad se dá říct rockovější… Souhlasí to s vaším pocitem?
Pick: čéče, já mám pocit, že to písničkování nešlo z naší hlavy, to asi vyzdvihl někdo jiný, i když se s tím snad dá souhlasit. Ale co se našich pocitů týče, tak je těžké odpovědět všeobecně, protože každý tu desku vidíme jinak. Já jsem měl v době nekonečných postprodukčních poslechů pocit, že je to docela agresivní a nervózní, pak jsem tomu dal vale, ale byl jsem donucen si kousek poslechnout nedávno po zhruba tříměsíční pauze, a byl jsem překvapený jak valivě a zadoomaně to na mě působilo, po agresi a nervozitě však ani památky. Basa je nicméně hrubá. Jak kraava.
Dr.: Staňa Valášek nám v době nahrávání desky Chain-driven sunset (to mohl být rok 2006) prorokoval, že na stará kolena budeme hrát blues. Nevím, jak k této domněnce dospěl a jisté je, že ani tentokrát mu to proroctví nevyšlo, nicméně jakási mírná odchylka od naší dosavadní tvorby (alespoň při srovnání s předchozími dvěma alby) na aktuální nahrávce možná vystopovatelná je :). Po dvou vypjatějších deskách jsme nahráli zase jednu uvolněnější. A to je fér. Rovnováha musí být nejen ve vesmíru :).
V minulosti se v reakcích objevovaly poznámky na téma, že drobnou slabinou vaší hodně přemýšlivé a přitom chytlavé muziky může být jistá monolitičnost, jako by to téměř pořád hrnulo na maximum a chvílemi až ubíjelo intenzitou. Je váš vývoj v poslední době souhrou náhodných okolností, anebo jste do jisté míry vnímali výše zmíněné názory a svým způsobem jste si řekli, že na tom zapracujete?
Pick: Ubíjení intenzitou? Na co všechno se dnes lidi nestěžují… Ne, vážně, za sebe nejsem schopný tohle ohodnotit, a věřím, že podobně by asi odpověděli i zbytek ansámblu, protože prostě k těm věcem máme jiný vztah, slyšíme je jinak. To, co výše zmiňuješ, my možná spíš vnímáme jako pocit spadeného řetězu, což je problém, kterému se samozřejmě snažíme vyhnout. Ale jestli s tím bojujeme aranžemi, které ve finále vyvolají pocit monotónnosti (oceňuji, že jsi to taktně nazval monolitičností), tak to děláme špatně. A rozhodně se na tom snažíme pracovat. Jsme si vědomí, že máme svoje pohodlné pásmo co se temp týče, a bylo by dobré občas udělat i výlet jinam. Dr měl dřív dojem, že když se nezpívá tak se nic neděje; to už se snad podařilo dostat pod kontrolu (obzvlášť textař si to pochvaluje). Asi by se dalo říct, že si uvědomujeme, že ten náš hrad v oblacích má momentálně až příliš pevně definované základy, a přestože rádi pořád přistavíme věžičku tam či onde možná nebude od věci vykopat příkop, anebo si rovnou odskočit o mrak dál. …pakliže múzy dovolí, protože my nejspíš nepíšeme tu muziku, často mám pocit, že ty motivy a aranže se tak nějak realizují skrze nás, a my máme minimální šanci je nějak ovlivnit nebo přepsat. A když už se o to pokusíme, většinou zjistíme, že původní verze prostě hrála líp. Ale k tomu by se měl vypeckovat Dr.
Dr.: Vedle všeho výše uvedeného je zde ještě jeden aspekt, který asi hraje podle mě dost podstatnou roli. Při zpětném hodnocení věcí, které jsme vyprodukovali dřív, mi nejednou přišlo na mysl, jak neúsporně jsme hospodařili s hudebními nápady – totiž že z jedné naší skladby (respektive z nápadů a motivů, z nichž je tvořena) by jiný schopnější muzikant udělal skladeb několik. Tohle byla jedna z dalších věcí, na které jsem se snažil při psaní aktuálního materiálu soustředit – pracovat s hudebními motivy víc uvážlivě. Nevím, do jaké míry se nám to povedlo, ale myslím, že určitý posun tam vypozorovat lze a možná i tohle mohlo ovlivnit Tvůj výsledný dojem. Skladby jsou přehlednější, ale stále snad ne úplně lehce předvídatelné. Spíše nám šlo víc o rafinovanost než o komplikovanost (o kterou nám ale prvoplánově nešlo vlastně nikdy).
Pokud dobře počítám, po 10 letech jste si dopřáli hraný klip ke skladbě Fury. Přes obsaženou nářezovost a temnotu z něj vystupuje světlo, barvy… To je docela symbolický posun od nepřekonatelného klipu Light Hates Me… (Někdo jiný může naopak sledovat opačnou symboliku v temném obalu alba…) Když se člověk podívá šířeji na hudební průmysl, metalovou scénu a zejména celý svět v kostce, hodně věcí jako by se měnilo k horšímu. Vaše muzika ale vyzařuje víc nadhledu a na mě osobně působí celkově pozitivněji. Cítíte to taky tak, nebo je tenhle závěr pro vás překvapující?
Pick: tybláho, jak odpovědět. Zkusím imaginární rozhovor na koncertě:
Bubenik: …raz dva tři čtyři raz dva tři čtyři, stoptajm, raz dva, brejk, dopytle zase jsem to natáhl, doplavat zpátky na klik, razdva tři čtyři, moc, raaz dvaa tři čtyři, ok, refrén, a teď zas ta sypačka, ´rva, zas mi spadla palička, dva tři čtyři, a vítězný úder. Uff.
Publicista: Cítím ve vaší tvorbě víc nadhledu. Je to tak?
Bubeník: Huh?
Publicista: No, asi se půjdu zeptat skladatele, baskytaristy a zpěváka.
Bubeník: Hmpf.
Publicista: Cítím ve vaší tvorbě víc nadhledu. Je to tak?
Skladatel, baskytarista a zpěvák: Co na to říkal bubeník?
Publicista kroutí hlavou, a píše si: Hudebníci jsou natolik ponořeni do tvorby, že těžko získávají odstup od hudby, které dali vzniknout. O to víc je překvapující nakolik se jim možná podařilo oprostit se od křečovitého žánrového výraziva, a výsledkem je pocitově pozitivnější a sebevědomější nahrávka. Zamyslí se a škrtá celý odstavec. Sami ví prd.
…šlo by to takhle, aspoň teda co se nadhledu týče?
Dr.: Asi tě zklamu, ale ono barevnější a pozitivnější vyznění je podle mě zapříčiněno spíše estetickou vizí autora v kombinaci se součinností díla náhody a kouzla chtě-nechtěného, než nějakou ideovou výpovědí, náhlým zpozitivněním naší tvorby (kterážto ale bráno do důsledku byla svým způsobem pozitivní vždy) nebo čímkoliv jiným. Původně jsem chtěl napsat, že víc by ti k tomu asi řekl Pickard s Kurtym, coby duchovní otcové klipu, ale po přečtení výše uvedené Pickardovy odpovědi si to už více nemyslím :DDD. Takže zůstaneme asi přeci jen u toho díla náhody, kouzla nechtěného či štěstí začátečníků :).
Teď samozřejmě netuším, jestli jsem se s tou úvahou neocitl ve slepé uličce… Ale pokud se shodneme na „pozitivnějším“ rozpoložení (nebo je to přibývající moudrost zrajících kmetů, haha?), nacházím jedno částečné zdůvodnění – před pár lety jste si prošli jakousi motivační krizí a přijde mi, že po ní jste se (vlastně dost pochopitelně) vrátili v trochu jiném vnitřním rozpoložení – ubylo někdejšího „mladistvého hladu“, zato přibylo nadhledu a schopnosti si hraní prostě užít…
Pick: Věřím, že kdybys vešel do naší zkušebny po zkoušce tak získáš intenzivní pocit, že tam už nějakou dobu zrají kmeti. Když tak o tom přemýšlím, asi poprosím Dr.a, aby další koncerty uváděl slovy: „A teď vám zazrajeme my!“. No. Mladistvý hlad může způsobit, že občas sníš věci, po kterých pálí, anebo je přímo tekuto. Případně dopadneš jak pan Creosote. Ono je asi potřeba si tím projít. Ale možná by měla přijít chvíle, kdy hlad nahradí chuť. Nevím, jestli to je ta paralela k nadhledu, ale snad ano. Nebo jinak: můžeš jet na plný plyn docela dlouho a ze začátku je to fakt jízda, ale pak se začne ozývat klepání z motoru, v rádiu to škrčí, a na palubce se rozsvítí se to světýlko, co nikdo neví, co znamená; a ty už ani nevnímáš, jestli je noc nebo den, jestli jedeš lesem, polem nebo vlakovým tunelem, zůstává jenom ta hypnotická silniční čára, kolotoč stereotypu a pocit, že musíš dál, když už jsi dojel až sem. Tohle je ubíjející cesta k vyhoření, která není ani tvůrčí, ani naplňující. A uvědomit si to, podle mě, není nic převratného ani úctyhodného. Spíš fakt, že nám to trvalo tak dlouho, a možná nás to skoro zničilo, neříká nic hezkého o našich schopnostech sebereflexe. Hele. Dobrý námět na text. Dík.
Dr.: Jsem rád, pokud na nás teď takhle nahlížíš, protože zejména onen nadhled je podle mě hrozně důležitý pro jakékoliv fungování obecně. Nejsem si jist, zda nám nadhledu opravdu přibylo, ale každopádně se o něj pokoušíme. A co se týká té Tebou zmiňované „schopnosti si hraní užít“ – to je věc, kterou se snažil mít na paměti vždy, když jsem lezl na pódium. Pokaždé jsem si říkal, že chci hrát tak jako by to mělo být naposled, ale jedním dechem musím dodat, že ne vždy se mi dařilo ten záměr udržet. Něco tě rozhodí, něco se nepovede, prdne struna, začneš hrát jinou písničku než zbytek kapely, nemůžeš si vzpomenout na slova druhé sloky nejprofláknutější písničky, kterou jsi kdy hrál, … no a víš jak je to pak v takových situacích se všemi dobrými záměry. Člověk je akorát naštvaný sám na sebe. Připadá mi však, že se zkušenostmi se to trošku mění. Člověk si vše tak nebere, nečeká na zázrak a nečeká zázraky od sebe, je schopen se víc se radovat i z maličkostí a drobných úspěchů. A musím říct, že posledních několik koncertů jsem si užil krásně, snad i úplně nejvíc co kdy.
A tím se oklikou dostáváme k letošním kapelním kulatinám… Právě slavíte dvacítku a kolem toho se dá napovídat hodně klišé i vznešených pravd. Jste jako lidi bilanční typy? Například v tom smyslu, jestli jste si dělali pomyslnou rozvahu a srovnání, co vám kapela dávala a brala na začátku a dnes (ať už hmotně-finančně, nebo emočně). A jste typy plánovací? Když pominu vinylovou radost, kterou si tuším hodláte dopřát v blízké budoucnosti, máte už narýsováno aspoň na další pětiletku – turné, alba, nový žigulík, dovolená v Jugoslávii?
Pick: Hm. Já si velice nic nerýsuju. Prostě se snažím těšit na to, co přijde, a že třeba uděláme nějakou opravdu hodně moc dobrou písničku. Už teď zase asi úplně zbytečně přemýšlím nad konceptem nadcházející nahrávky a jakým způsobem ji pojmu, co se bubnu, textů a kafrání do grafiky týče. Bilancovat se mi moc nechce, protože si většinou nepamatuju to dobré, takže katalogizovat vzpomínky pro mě bývá sebemrskačská anabáze.
Dr.: Já osobně jsem až extrémně nebilanční typ, oslavy nevyhledávám a i k téhle oslavě našich dvacetin jsem byl ze začátku značně skeptický. Nechtělo se mi do toho. A ejhle – čím více se ta exekuce blížila, tím více jsem se těšil! Ve finále byla celá oslava skvělá a má pravá chlopeň ještě dodnes tetelí blahem. Budiž to tedy pro mě téma k zamyšlení :).
Podobně nebilancuji ani co se peněz týká. Když se mě jednou začas někdo nezainteresovaný zeptá, jaká je finanční stránka věci, tak vždy říkám, že je to hodně drahý koníček. A že po finálním sčotu „má-dáti/dal“ jsme rádi, pokud nám zůstane nějaká koruna na nájem zkušebny. Spíš je to ale obráceně a na spoustu věcí si ještě doplácíme z vlastních prasátek. Ale povidám – o tom to přece vůbec není! Každá legrace něco stojí, a když si člověk jen letmo zavzpomíná, co vše jsme spolu zažili a kolik veliké srandy jsme si užili, musí mu vždy vyjít jen a pouze, že to prostě stojí za to. Už jsem to někdy někde uvedl, ale podle mě je největší výhrou a výsadou už jen ten prostý fakt, že člověk může být členem kapely, že se může podílet na něčem tvůrčím, na něčem, co nás jistým způsobem třeba i přesahuje, a že může trávit čas s lidmi, se kterými ho tráví rád.
Plány pro nejbližší budoucnost zůstávají otevřené. Pro začátek zkusíme dát do kupy nějakou tu novou písničku, s trochou štěstí pak přidáme další, … a pak … uvidíme :).
Pick: Hluboký obdiv všem co dočetli až sem, já jsem to sám po sobě nedal