Fobia zine (reviewed by: Johan, rating: 9/10)

Po více než dvou letech od vydání debutního alba Moon 2002 – Nocturnal Breed se noční plemeno vrací ve výrazně pozměněné a okleštěné sestavě. Odchody 3 (zpěvule Magda, bicmen Martin a klávesák Miroslav), příchod 1 (bicmen Pickard), takže ze sextetu je kvartet, leč ze Six Degrees nejsou Four Degrees :- ). Ze sestavy minulého alba zůstal kytarista Canni, kytarista & vokalista Wlassoid a vůdčí postava Doctor – baskytara a zpěv. Ze změnou sestavy dochází i ke změně grafického doprovodu nahrávky. Po starém logu ani památky (možná škoda), po bookletu připomínajícím omalovánky taktéž (žádná škoda). Celkové vyznění bookletu je tentokrát mnohem profesionálnější. Vnitřek podle hesla o jednoduchosti a kráse – čtvero fotek, komplet texty in english + nějaké ty děkovačky a zdravice. Titulní malba poněkud depresivní, ale hodně originální. Ale abych se nad papírovou částí cédesa jen nerozplýval blahem, nějaké mušky nacházím. Za prvé mi chybí české překlady slov anglických, za druhé není vlasatého Wlassoida na společné fotce pod cédesem vidět (překrývá ho jednak spoluhráč, jednak kolíčko držící CD). A o tom, že CD se taky nějak jmenuje, se dozvíte akorát z hřbetu na jedné straně, na druhé je název kapely.

Už aktuální sestava napovídá, že proti minulé desce se asi hodně změní. Na Moon se střídal ženský a mužský zpěv, na Triotus se střídají dva mužské. Na Moon měly klávesy docela velký prostor, na Triotus jsou použity jen v jedné skladbě. Jak ženský zpěv, tak klávesy posílaly minulou nahrávku do doomových vod, toto zařazení ale u Triotus prakticky není možné. Agresivní melodický metal s chytlavými refrény – aspoň tak to slyším já a nějakou klasickou škatulku se neodvažuju použít. Hned po zmáčknutí šipky se rozjíždí první kus řádně energicky a první výraznou změnou proti Moon jsou razantní Pickardovo bicí, které nahrávku řádně přitvrzují. S tím koresponduje i Doctorův vokál, který taky přidal na agresivitě. První dva songy jsou rychlé energické hitovky s výrazným proměnlivým vokálem – koncertní tutovky. S trojkou přichází změna, nikoliv stylová, ale za mikrofonem. Wlassoidův hlas je položen hlouběji, ve střední pasáži trošku zkreslen, ale závěr je nášup takřka thrashmetalový. Čtyřka začíná zlehka vybrnkáváním a jemnými bicími, ale cajdák se nekoná, protože po chvilce sound těžkne. Střednětempá skladba se zdvojenými zpěvy se přibližuje doomovým vodám, zajímavé je i rozložení zvuku vpravo – vlevo, akorát ukončení skladby do ztracena se mi nelíbí (to se mi nelíbí nikdy). S pětkou se vracíme k prvním dvěma skladbám – pořádně nabušená věc. Doctorův zpěv balancuje mezi naštvaným křikem a čistým zpěvem v pomalejší části. U další skladby si nemůžu pomoci, ale jak začne kytara, slyším Paradise Lost někdy z doby Draconian Times. Ne, že by se jednalo o kopírku, ale ten vliv tam je. Proti PL je ale skladba rychlejší a ostřejší, opět s hodně emočním vokálem. Reminiscenci směrem k Paradajsům vyvolává i úvod k sedmé Večerní hvězdě, která jede v pomalejším tempu a méně hutném soudu. Osmá Separated se mi líbí nejvíce – rychlá, až majestátní skladba s geniálním kytarovým refrénem nutí k podupávání, klepání hlavou a tanečkům; o zpěv se (aspoň doufám) dělí oba hlasy. Další moc pěkná kytarová práce je ke slyšení v následující Od úsvitu do soumraku, k tomu sborové zpěvy a opět sólový zpěv Wlassoida posílá skladbu do hodně tvrdého ranku … jenže, najednou se objevují dechy (trubka, pozoun), které jednak skladbu zajímavě obohacují, jednak nutí k přirovnání k maďarské kapele Sear Bliss. Závěr je poněkud klidnější, ať již se jedná o poslední řadovou skladbu Bound nebo o bonus Lonesome. V přídavku zazní nejen viola, nějaký bubínek, ale také ženský zpěv v podání Zuzky Lípové z Dying Passion. Ta svým hlubokým hlasem za střízlivého doprovodu nejdříve uvedených nástrojů, posléze i těch elektrických a klasických bouchacích fajnově uzavírá tuhle pozoruhodnou desku. Myslím, že tahle skladba by skvěle zapadla na výborné album Voyage Zuzčiny domácí kapely.

Za zmínku určitě stojí také zvuk za studia Šopa, kde mistr Valášek opět dokazuje, že tohle studio je ta správná volba. A když precizní nabouchaný zvuk Triotus srovnám s Moon, novinka vyhrává rozdílem třídy.

Proti předchozímu albu je jasný pokrok ve všech směrech. Neteskním po Magdině zpěvu (ač má výborný hlas, nebyl její podíl až tak velký, skoro bych řekl, že byl přeceňovaný, vždyť zpívala sotva v polovině skladeb a většinou jen jako dokreslení hudby), Doctor s Wlassoidem svou roli za mikrofonem zvládli dobře a hlavně Doctor si s hlasem hraje od čistých poloh až po křikořev. Výrazným kladem je nový bicmen Pickard, mnohem pestřejší a hlavně razantnější než jeho předchůdce. Přidáme-li k tomu barevnou kytarovou hru i čas od času se prosazující baskytaru, dostáváme nadstandardní nahrávku nejen v rámci domácí scény. Élysion opět boduje a už se těším na další album pod křídly téhle rychle se rozvíjející firmičky.

http://www.fobiazine.net/article/1054/six-degrees-of-separation—triotus-tricephalus-and-tribadism/